V Dejvickém divadle hrají Muže bez minulosti. Původní příběh Akiho Kurismakiho přibližuje našinci mentalitu a prostředí dalekého severu, tak jsem vnímala film. Režijní zpracování Miroslava Krobota mi dalo zapomenout na reálie, kde se to snad odehrává a celých sto minut laskalo mou romantickou duši.
Přijde mi, že ta hra nádherně zapadla do koncepce omšelého Dejvického divadla. To omšelé nemyslím pejorativně, ale v tom nejlepším slova smyslu-jdeme k jádru věci, nemusíme mít bombastickou výpravu, děláme to jinak a na to vás lákáme. Pojďte pobýt v trochu jiném, pomalejším světě. Ano, zapomenout na starosti a shon města a prožít příběh o lásce, která vyroste tam, kde by to nikdo nečekal. Pokud o tohle stojíte, pak vám nemohu doporučit nic lepšího.
Aki Kaurismaki se ve svých filmech zabývá lidmi bez práce a na okraji společnosti. Muž, který ztratí paměť se ocitne mezi bezdomovci, kde se mu dostane pomoci. Největší její díl přichází od křesťanů z Armády spásy. To v české ateistické společnosti možná působí, jako zjevení, ale opět laskavé v nepřehnaném rytmu Dejvického divadla.
Bezmocnost člověka, který se octne na ulici, zároveň i trochu zvláštní nový začátek života. Co sebou přináší ztráta vzpomínek a naopak, co sebou přinese jejich nalezení. Případně otázky po tom, co je v životě důležité. Tak před to vše nás staví Kaurismaki a teď i Krobot.
Atmosféra nuzných poměrů je umocněná nenalíčením herců a hlavně hereček, které působí křehce a zranitelně. Krásná scéna, kdy herečky tančí v jednoduchých nočních košilkách na slavný hit Do the shake, je nádherně dojemná a není jediná. Muzika je tady to, co vás nenechá ten příběh neprožít spolu s hlavním hrdinou. Ať už se jedná o písně ze zpěvníků Armády spásy, zmíněných The Renegades, Hoochie Coochie Man Williho Dixona, či písní napsaných Markem Doubravou přímo do této hry, všechny do jedné jsou něžným pohlazením. Muž bez minulosti je možná i trochu hra se zpěvy a pěvecké výkony herců, jsou obdivuhodné.
V podtitulu stojí hra o lásce. Dlouho už jsem neviděla nic, kde by láska byla v tak čisté a zřetelné podobě. Teď nemyslím jen na milostný příběh, ale spíš na tu bezpodmínečnou lásku člověka k člověku. Všeobjímající Kristovu lásku, kdy milujeme i ty, které neznáme. A tady na místě, kde čas běží v jiném rytmu, se potkávají, tak trochu uzavřená a nepřístupná Irma a Muž bez minulosti. Tatiana Vilhelmová v hlavní ženské roli má mírně slušivější boty a šaty. Potkává svou první lásku, na místě, kde to asi nečekala a pomalu si ji nechává pustit k tělu. Tahle změna, kdy se uzavřená Irma začíná usmívat, se Vilhelmové podařila. Muž bez minulosti Davida Novotného je mi bližší než ten filmový. Byl roztomile neohrabaný v milostných náznacích a občas tak uvěřitelný, až jsem měla pocit, že to snad ani nehraje. Romance těch dvou by se dala přirovnat ke kvítkům frésie, které pomalu rozkvétají. Nejdřív nejsou až tak zajímavé, malé drobné, ale najednou se na ně podíváte a jsou v plném květu. Milostné vzplanutí, kdy jsou ti dva spolu v místnosti, začne hrát muzika a pomalu se objevují páry, které spolu tančí a plno jiných dojemných momentů.
Vůbec bych se ráda zastavila u tance, který zde je rozhodně hlavní součástí toho, co se na jevišti odehrává. Pohybovou spolupráci měla na starosti Kristýna Lhotáková a dokázala výborně dotvářet děj pomocí tance a bylo na co se koukat. Kupříkladu les z účinkujících či až bizardní akrobatické kousky, jako stoj na hlavě nebo most ze stoje.
Kromě dojímání se můžete i zasmát. Je zde řada vtipných momentů, ale opět takových lehkých, nenásilných. Tady vyniká scénka s advokátem armády spásy, kterého hraje Martin Myšička. Zlom, kdy se muž bez minulosti stává mužem s minulostí, přichází náhodně, když se připlete k bankovnímu přepadení.
Scéna je jednoduchá, největší je v začátku kulisa nádraží a nemocnice. Zajímavá je řada ramínek s šaty v armádě spásy a iluze kabinky, utvořené uprostřed této řady. V závěru pak velké okno u něj křesílka a jakási divná naklizenost a uspořádanost. Prostředí, do kterého se hlavní hrdina nechce vrátit. Žít raději ze vzpomínek a teď kterých, nebo jít a nakročit vstříc nezajištěné budoucnosti. Rozhodne se pro lásku, nebo se vrátí odkud přišel?
Šla jsem na hru po té, co získala cenu Alfréda Radoka, plná očekávání. To že po představení, budu mít chuť si znova vystát tu příšernou frontu na lístky, jsem nečekala. Dostat se na Muže bez minulosti je oříšek, který vám přeji rozlousknout.