Na začátek si uveďme přibližnou definici „site specific divadla“: jedná se o divadelní počin navržený a provedený tak, aby byl předváděn v jedinečném, pro tuto příležitost adaptovaném prostoru či místě, které není standardním divadlem. Toto charakteristcké dějiště může být například budova původně postavena za jiným účelem (obytná budova, továrna, sklep, nádraží), případně jakýkoliv přírodní prostor (např. les) atp.

Přestože Česko má celkem slušnou historii site specific divadla (letošní Letní projekt Divadla Continuo byl již sedmnáctým ročníkem), osobně mám dojem, že se drží poměrně na okraji diváckého zájmu – asi jak se „sluší a patří“ na alternativu. Důvodem může být určitě skutečnost, že se obvykle jedná o představení časově omezená a než se informace dostane k širší veřejnosti, je na návštěvu již pozdě. Stejnou měrou může na mnohé potenciální diváky působit jisté nepohodlí nedivadelního prostoru, srovnáváme-li s polstrovanými sedačkami velkých kamenných divadel.

Díru do pražského divadelního světa by ovšem mohl (a zaslouženě měl) udělat Golem aktuálně uváděný na ostrově Štvanice. Pod hlavičkou souboru Tygr v tísni zinscenovali režisér Ivo Kristián Kubák s dramaturgyní Marií Novákovou nejznámější román německy píšícího autora Gustava Meyrinka a pro uvedení si vybrali klasicistní vilu č.p. 858. Divák tedy nekonzumuje pod nos naservírované představení, ale sám se pohybuje po celém domě, nahlíží do všech místností a koutů, skládá si příběh z viděných útržků. Autoři inscenace samozřejmě poskytují vodítka a nenechají diváka prošvihnout zásadní okamžiky, přesto mi již dva dny vrtá hlavou, co jsem mohla přehlédnout, co mi uniklo..?

Meyrinkův Golem je zvláštní dílo, prodchnuté snovou atmosférou pražské židovské čtvrti. Vypravěč Athanasius Pernath jakoby blouznil v horečnatém snu, nelze rozlišit skutečnost od snů a představ, děj si jen tak pozvolna plyne a čtenář postupně poznává různé prazvláštní figurky bydlící ve stejném domě či nejbližším okolí a jejich vzájemné vztahy. Umístění divadelního Golema do staré vily je prvním z geniálních tahů inscenačního týmu. Divák se tak velice obdobným způsobem seznamuje s jejími obyvateli, postupně, v jejich přirozeném prostředí, aniž by takové defilé šlo na úkor celistvosti či tempa výsledného díla.

Ač v podstatě uprostřed blogu, přišel čas jej utnout. Nalákat a neprozradit, více nemohu, nesmím, ani nechci. Co ovšem mohu, musím a chci je vřele doporučit návštěvu ostrova Štvanice, vily číslo 858 a to do 21. září 2013. Pohodlné boty a adekvátně teplé oblečení zážitek rozhodně zpříjemní. Pak už stačí jen poslechnout organizační pokyny a vydat se na výpravu do jiného času a prostoru, stát se součástí příběhu dávného i věčného. A řekněme si to upřímně, jedna návštěva rozhodně nemusí stačit! Na viděnou :)