Boďák nachází vysoko v portálu malé okénko a za ním zapšklý, útočný, jízlivý hlas. První tóny inscenace dávají tušit, kdo bude terčem sprchy slov. Všichni ti bezvýznamní, směšní, ne-li dokonce oškliví okolo. Muž sjíždí výtahem dolů, vstupuje do podzemní dráhy a pokračuje ve svém intelektuálně žvatlavém ataku, v němž semele, co mu přichází na jazyk, co mu dá podnět. (Diváci nezůstanou ušetřeni.) Paranoidní misantrop, „rozhněvaný muž“, kterému život nadělil i několik fobií, je zhmotněnou chodící nenávistí. Až po čase z jeho slov probleskne druhá tvář té rozpolcené duše, člověka zoufalého, v podstatě silně melancholického a je v tom i taková touha být tím „krásným ironikem“, kterého by měli všichni poslouchat, aby svět byl lepším. Svým způsobem bojuje, problémem však je, že účinnost útoku na pokrytectví a lhostejnost společnosti a lidí v ní okamžitě vynuluje halasnost jeho vlastní xenofobie nebo strach, má-li s někým začít komunikovat.

Tato misantropická inscenace nedosahuje síly předchozích, v Komedii dosud uváděných. Snad za to může melancholický náboj hry, jejíž obsah není složitý. Přesto Martin Finger opět válí, jak během své sólové „předehry“, tak ve ztišené interakci s přistoupivším druhým cestujícím. Tím je Bolek Polívka, překvapivý host v dramaturgicky vyhraněné produkci Divadla Komedie. Koho představuje, co symbolizuje postava druhého cestujícího v podzemní dráze? Abych se přiznal, tuto otázku jsem úplně nerozluštil. Máme za jeho příchodem vidět zrcadlo nastavené našemu antihrdinovi? Je to snad druhé já, už zkušenější, poučenější, životem ostřílenější, které si s gustem vychutná svéráznou vzájemnou konfrontaci?

Zato několika narážek na předchozí inscenace Divadla Komedie jsem si všimnul hned :-))) V dojmu z večera jinak převažuje únavná rétoričnost, která snad mohla být více ozvláštněna, ale víme, jak to je...tato inscenace byla připravena jako nízkorozpočtová, protože magistrát rád nečekaně krátí granty. (Původně měla být uvedena jiná Handkeho hra.)

Co je však důležité, Martin Finger opět parádně rozehrál zprávu o stavu duše další postavy, které se zhostil. Bolek Polívka vnesl do konfrontace mezigenerační náboj a ukázněným herectvím dokázal, že být na jevišti neposedným šaškem a vnímavým klaunem je rozdíl.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.