Když Městská divadla pražská uvedla Benefici Lubomíra Lipského, překvapila mě koncepce toho večera. Byla plná divadelní hravosti, graciézní nadsázky a vtipu, jež neznají slovo sentiment. Žádné vzpomínání u stolku. Nyní benefiční představení patří Květě Fialové, šarmantní dámě s okouzlujícíma očima, která je pověstná svým odzbrojujícím pozitivismem a smyslem pro černý humor, které se dávno staly, odhlédneme-li od hereččina vztahu k buddhismu, pilíři její životní filozofie. Velikost této české herečky jakoby zůstávala ne zcela plně doceněna, snad proto, že jí mnozí mají za bláznivou podivínku. Je velmi příjemné nechat se „bláznivou paní Květou“ unášet večerem, který je kouzlem hereččiny osobnosti nakažlivý víc než prasečí chřipka. Je to večer, který mnohým jistě dodá pořádnou porci naděje, trefí se do názorů, které se možná bojíte přímo vyslovit, a tak dále. Bohužel jsou u toho ty „stolky“. Spoluúčinkující kladou otázky, přesněji trefují se jimi do připraveného scénáře, z něhož paní Květa samozřejmě trochu utíká. Zinscenují pár výstupů ze života paní Fialové, zazpívají její oblíbené písně. Působí to až příliš naučeně, přihrávačům chybí bezprostřednost. Scénář večera je bohužel více méně postavený na vyprávění a pokusy o iluzivní dokumentační rozehrávky „mimo stolky“ nemají takovou invenci jako u Benefice Lubomíra Lipského, která daleko lépe postihla umělecký i osobní život herecké legendy.

Každá benefice Květy Fialové (Fialové Květy štěstí se normálně reprízují) přivede na jeviště i nějakého toho hosta. Na mém představení přišel paní Květu pozdravit a popřát k jubileu velký český spisovatel Arnošt Lustig.