Ušáci – Neslyšáci mají jednu nespornou výhodu v tom, že na ně nedolehnou silné až šílené zvukové kadence dnešního velkoměsta, i když asi není o co stát, má-li někdo nadělen takový handicap, který je pro ušáky – slyšáky těžko představitelný. I o tom je nová inscenace Apoleny Vynohradnykové. Vůbec Apoleně patří velký obdiv za to, do jakého sakra tématu se pustila, považte divadlo o Neslyšících (pro slyšící)! Přitom nezavání to ani trochu sociálním samaritánstvím. Inscenace Pod hladinou ticha je o nás a našich citech, normálním životě, mezilidských vztazích a neidylických rozčarováních, která sem tam potkají každého. No, vtip je v tom, že Apolenina inscenace je přitom velmi jednoduchá, humorná, srozumitelná i pro dětské publikum...a hlavně poetická.

Líbila se mi vstupní expozice, kdy se bez okolků prezentuje krutost dětí, je-li mezi nimi outsider, v tomto případě neslyšící dívka Anička. Apolena to vystihla naprosto přesně, a nastavila tak zrcadlo „některým“ dětem, které se možná chytnou za nos. Poetická paralela s tichým světem Malé mořské víly nebo zhmotnění dětského strachu fungovaly taky dobře a srozumitelně. Ocenil bych i happyend, do kterého záměrně bylo propašováno nejednoznačné vyznění tématu, které je mezi Neslyšícími vnímáno hodně kontroverzně. Ústřední písnička je kouzelná a že se do současných dětí musí též bigbeatem (škoda že při něm vůbec není rozumět textu) a takovým formátem postav, s nimiž se děti mohou ztotožnit, v Minoru vědí.

Jestliže se skutečně ukázalo, že nedoslýchavá Andrea Kalců, představitelka hlavní role, je víc herečka, než si sama myslí, možná stálo za to postavit inscenaci daleko více skrze pohled či vjemy právě Aničky.

P.S. Zaslechl jsem, jak po představení jedna holčička říká mamince, že to byla moc krásná pohádka...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 70 %.