První inscenace sezóny KS Aréna trefně odpovídá sloganu Rok rozmarných her. Antický román ZLATÝ OSEL Lucia Apuleia totiž vypráví o dobrodružstvích mladíka, který byl následkem svého nerozvážného rozmaru proměněn v osla a teprve po mnoha trápeních získal zpět lidskou podobu. Dramatizace Tomáše Vůjtka a Jiřího Pokorného adaptuje dějový rámec věrně, zdůrazňuje přitom analogii dekadentního ducha doby pozdního Říma se současností. Premiéra inscenace režírované Pavlem Gejgušem se uskutečnila 26. října.

Historka o proměně rozmařilého mladíka v osla nebyla tehdy ojedinělá. Z 2.stol.n.l. se dochovalo stručné vyprávění O začarovaném oslu napsané řecky satirikem Lúkianem a v téže době napsal řečník a filosof Lucius Apuleius latinsky Proměny s podtitulem ZLATÝ OSEL, nejrozsáhlejší prozaické dílo, které se z antiky dochovalo. V jedenácti kapitolách líčí příchod mladého muže do města, obeznámení se s lidmi, milostné příhody, boj s lupiči, soud. Tajné sledování kouzel čarodějnice mu vnukne nápad zázračně se proměnit a létat, ale následek pokusu je neblahý. Stává se obětí a svědkem různých dobrodružství, událostí a historek (ta nejrozsáhlejší je věnována báji o nešťastné lásce Amora a Psyché, dvě kratší mají zápletku známou třeba z pozdějšího Dekameronu: jedna je o mstivé a chlípné ženě pekaře, druhá o důmyslné smilné ženě bednáře). Poznává lidi a svět na vlastní kůži a skrze to i sám sebe, po vysvobození z oslí podoby je zasvěcen a vstupuje do říše královny nebes, bohyně Isis.

Převést rozvětvené vyprávění do dramatické podoby a přitom postihnout to živé z ducha předlohy není snadné. Tvůrci inscenace se s tím úspěšně vypořádali tak, že se soustředili na hlavní dějovou linku, některé situace spojili a dotvořili, řadu postav sloučili či vypustili a přidali k nim orátora komentujícího dobu a dění. Přebujelou literární kompozici nahradili výrazným modelováním postav, jejichž projev je komediálně nadsazený, groteskně ironický či parodický. Pohnutky jednání postav nejsou dnešku nějak vzdálené, prostupují jimi všechny možné neřesti, především chamtivost a smilstvo (oproti předloze je ve hře navíc akcentována homosexualita).

Na scénu navrženou Milanem Davidem, s pozadím tří domů s antickými portály, v nichž a před nimiž se hraje, obezřetně přichází černě oděný muž s brýlemi slepce. Další postavy hry Jana Hauskrechtová oblékla do výrazných kostýmů směšujících antické motivy se současnými, rafinované, okázalé prvky kontrastují s jednoduchostí, smyslná přebujelost s nahotou, výrazné líčení doplňují efektní účesy, vousy i paruky, z pozlacených bohů vyzařuje vznešenost. Zvláštním případem je podoba osla, mladíka -v souladu s laděním hry- opatřila oslí hlavou a vztyčeným půlmetrovým pyjem. Atmosféru inscenace a její proměny dotváří Ivan Acher zpěvem a hudbou, v níž se prolínají různé žánry.

V inscenaci je angažován celý soubor, dvanáct herců se převtěluje do více než tří desítek rolí a není snad třeba dodávat, že všechny jejich projevy jsou vydařené. Marek Cisovský jako charismatický průvodce dějem Marcus Oratorius (nomen omen), cynický rétor a obratný demagog, se skepsí líčí dobu úpadku mravů, kdy učené rétory nahradili pouliční vyvolávači. Ústřední postavu Lucia, příslušníka tehdejší zlaté mládeže, hraje nováček souboru Adam Langer s energií a přesvědčivým prožitkem, s podobnou živelností se uvedla další nová posila divadla Viktória Pejková, která kromě služebné Fotis zastává role unesené dívky a smilné bednářovy ženy. Svůdnou Byrrenu, vznosnou pozlacenou Venuši a smilnou pekařovu ženu s přirozenou noblesou ztěleňuje Tereza Cisovská, v rolích čarodějnice Pamfily, stařeny a sexuchtivé Dámy mohla Alena Sasínová-Polarczyk uplatnit osvědčenou schopnost extrémního projevu.

I další postavy jsou typově důmyslně obsazeny. Mužný Šimon Krupa zastal čtyři role, nejvíc utkví jako homosexuální, úplatný starosta Pýthias a pozlacený okřídlený bůh Amor. Tělnatý Jan Chudý zaujme v rolích požitkářského homosexuála Milóna a rozmazleného pekařova mladšího synka. Vladislav Georgiev si vychutnává roli parohatého lichváře, zarostlého falešného bůžka i podváděného pekaře. Ze čtyř rolí Michala Čapky nejsilněji utkví jeho krasavice Psyché - s naivně vypoulenýma očima, blond parukou a růžovými šatičkami, mluví fistulí, přitom má vousy a je nalíčený jako loupežník s chybějícími zuby. Josef Kaluža má tři role, vedle vojáka a loupežníka (kde jsou jeho druhy Cimerák a Čapka) je jeho typickou polohou důvěřivý podváděný bednář. Ze čtyř rolí Vojtěcha Lipiny nejvíc pobaví jeho zlomyslný pastýř týrající osla, ze tří rolí Milana Cimeráka zaujme jeho cudně nesmělý pekařův syn odolávající maceše.

Volba Pavla Gejguše jako režiséra hry byla víc než šťastná. Jeho schopnosti jsme mohli obdivovat už ve Staré Aréně, tady měl k dispozici kvalitní technické zázemí, především však dokonale sehraný soubor silných individualit. Výsledkem tvůrčí spolupráce všech je příkladná komediální inscenace s groteskními prvky, která nejen pobaví, ale jejíž satirický osten mnohé napoví o "liberálních hedonicích" (slovy hry), totiž o současné dekadentní společnosti posedlé bezuzdným požitkářstvím a zejména sexem, který je ve hře tak silně exponován, že to asi mnohé zaskočí. Přitom představení má napětí a spád, divák na konci jen žasne, že už uplynulo dvě a půl hodiny.

                                                                                                      Milan Líčka