Poslední titulem sezóny "rozkvetlých mandragor" v KS Aréna je hra ZIMNÍ SLUNOVRAT Rolanda Schimmelpfenniga, jednoho z předních a ve světě nejuváděnějších současných německých dramatiků. Jde o českou premiéru a první hru tohoto tvůrce uváděnou v Ostravě. Její realizace se ujalo duo mladých režisérů, Kristýna Kosová a Adam Svozil, známé z rytmikálu Kouř, který má na repertoáru DPB. Premiéra inscenace se uskutečnila 25. května.

Děj se odehrává v bytě manželů Bettiny a Alberta, patřících mezi vyšší střední třídu. V popředí vlevo je obývák s piánem, vpravo (fiktivní) dětský pokoj, vzadu vlevo koupelna a vpravo kuchyň. Je večer 23. prosince, průběžně se dovídáme přesný čas, až přes půlnoc, kdy hra končí. Na vánoce přijela ženina matka Corinna, objeví se cizinec Rudolph, jehož ve vlaku potkala a pozvala, a jejich přítel, malíř Konrad. Do děje zasáhne i osmiletá dcerka Marie a manželova lektorka-milenka Naomi, u těch dvou však zaslechneme jen (tlumočené) hlasy.

Albert je uznávaný autor knih o diktaturách, fašismu a chmurných tendencích, ale v soukromí jen slaboch a hypochondr. Bettina natáčí komerčně neúspěšné dokumenty, sama se sebou není spokojena a vše svaluje na manžela. S osamělou  matkou si nerozumějí. Mezi těmi třemi doutnají a vybuchují malicherné spory. Hybatelem dění se stane záhadný Rudolph přicházející z Paraguaye.

Hra má polyfonní strukturu, prolínají se v ní dialogy a vnitřní monology postav komentujících situaci, vztahy a nálady. Pro náročný úkol ztělesnění a současně zvnitřnění charakterů byli vybráni typem odpovídající herci. Petra Kocmanová ztvárňuje Bettinu mimikou i gesty jako nervní, nejistou, nespokojenou ženu, která pohrdá mužem a snadno se nechá strhnout. Hromosvodem jejích nálad je Albert Vojtěcha Lipiny, úzkostný intelektuál, jenž pro samou sebereflexi není schopen činu, jen polyká prášky a zapíjí je vínem. Lipina opět prokázal, že je rozený komediant, hraje celým tělem, hladce uhýbá a přechází z trpitelské pózy do skepse, ironie či imitace citu.

Corinna Aleny Sasínové-Polarczyk je energická, hlučná, ale osamělá a nevyrovnaná žena, jejíž jednání kolísá mezi obhajobou a obžalobou, jak se ve hře trefně říká. Záhadným hostem je okouzlena, namlouvá si, že by ho mohla získat. Podobně je jím ovlivněn neúspěšný malíř Konrad Josefa Kaluži, od barev umazaný, rozpačitý, nejistý muž, teprve později ožije, zdá se mu, že konečně našel řád a náplň své tvorby.

Rudolph Vladislava Georgieva je nenápadný postarší muž, profesí lékař, který si vyrovnaným, šarmantním vystupováním, láskou ke klasické hudbě (v průběhu hry slyšíme klavír i operu) a sugestivně pronášenými názory získá obdiv a ovládne okolí. Němce (a nejen je) při slově Paraguay napadne, že půjde o potomka nacistů, kteří tam po válce našli útočiště. Je to obratný manipulátor, svůdce, záměrně se přeřekne (Mein Kampf), pečlivě dávkuje své ideje o kosmickém řádu, vyšším cíli, potřeby spojit se a zastavit míšení kultur, nutnosti pochodně k boji. Navrhne oslavit pohanský svátek zimního slunovratu, ze staré feldflašky nalévá "vzácný pramen" a vyzve k přípitku: "Na našich tisíc let!"...

Schimmelpfennigova hra je důmyslně vystavěné drama, zaujme, strhne, oslní - ale také zaskočí, když je jeho průběh náhle useknut, očekávání diváka zůstává (záměrně) nenasyceno a hlubší smysl toho, co na jevišti zhlédl, si každý musí vyložit sám. Nejblíže autorovu záměru asi bude výklad, že zimní slunovrat je tu nejen jako období, kdy tma začíná ustupovat, ale že může nastat obrat opačným směrem, jestliže je společnost rozkolísaná a vedou ji liberální intelektuálové odtržení od reality, neschopní čelit svůdcům. Inscenace ZIMNÍHO SLUNOVRATU je dalším pozoruhodným příspěvkem k objevování nových divadelních směrů, takových, jaké souzní s dramaturgií divadla zaměřenou na témata naléhavě oslovující současnost.

Milan Líčka