Už do sálu jsem přicházel s tím, že tato inscenace dopadne o mnoho lépe než Tři mušketýři (inscenace KD, premiéra 19. 12. 2015 na hlavní scéně), kteří byli výjimkou v režisérském a scénáristickém díle Davida Drábka. Po přečtení úvodního textu v programu k inscenaci, jsem si nedokázal představit, co myslí tím posledním násilím v Evropě. 

Seskupení lidí okolo Davida Drábka jako je Simona Rybáková, Jakub Kopecký a Darek Král předznamenávalo kvalitu z hlediska kostýmů, scény a hudby. Můžu říct, nemýlil jsem se, zvláště scéna byla znamenitá a multifunkční. Vystřídalo se tam mnoho scén (např. lékařský sál, kavárna, Staroměstské náměstí, Sibiř).

K hereckým výkonům nemůžu říct téměř nic, protože byli úžasné, až na Marii Poulovou, u které se ukázalo, že její manýra jakoby potrhlé a částečně retardované dívky zahlcuje její ztvárnění role. Díky tomu se stává zploštělá a nevýrazná, což ale naplatí u diváka, který ji vidí poprvé v životě. Ten z ní může být dokonce nadšený nebo i otrávený. Pokud budu brát tuto inscenaci samu o sobě, tak takto ztvárněná role zapadá do jejího naladění. Jelikož pojednává o příběhu tří přátel- vyvrhelů společnosti. Každý herec má svůj umělecký výraz, ale on nemá zastínit sdělení, které má postava předat. 

Drábek je oblíbeným a ceněným dramatikem a režisérem nejen z řad veřejnosti, ale i kritiky. Jeho hry byly oceněny několika cenami. Mně osobně v tomto díle vadilo to, že se Drábek stal soudcem, který ukazuje na věci a hodnotí je tak, že jsou buď dobré, nebo špatné. Neohlíží se na příčinu a nenechává na diváku, aby si udělal svůj obrázek, a jen bezhlavě soudí. Co jsem ale od něho mohl také čekat, když už jsem od něho viděl několik inscenací. Bylo to ostré jako skalpel, jak sám rád nazývá, který člověka bodá do jeho nejcitlivějších míst (sexualita, násilí, obyčejný život, politika, Islamisté ad.). V průběhu přestavení v člověku vyplívá na povrch spousta jeho předsudků a on s nimi musí pracovat. Nemůže je nechat jen tak být, protože ho zasáhnou znovu. Inscenace konfrontuje diváka po celou její dobu. Toto na tom oceňuji. Člověka to zburcuje. Stále na to myslí a přemýšlí o tom. Před diváka představí otázku a on se snaží nalézt na ni odpověď.  Člověk buď jeho hry miluje, anebo nesnáší. Já nevím, kde jsem, ale určitě si k němu chci najít cestu.