Možná že napsání několika řádek k inscenaci, která již měla derniéru, není nic zajímavého ke čtení. Nicméně mám dva důvody jej i přesto napsat. Jednak věnuji reflexi každé inscenaci, kterou jsem v posledních šesti letech viděl, a pak také byla hra Oppermannovi součástí něčeho, co stojí za zmínku i po jeho konci. Konkrétně se jednalo o projekt Čekárna, kterým oslavilo Divadlo X10 deset let své existence. Inscenace Oppermannovi byla druhá část trilogie, kterou napsal Lion Feuchtwanger před necelými sto lety. První část s názvem Úspěch se odehrávala ve dvacátých letech v Německu, přičemž mapovala teprve odhalování fašismu ve společnosti. Třetí části, jež se jmenuje Vyhnanství, se budu věnovat v následujícím blogu, neb stejně jako Oppermannovi jsem ji zhlédl až při derniéře, kdy během jednoho dne byly naposledy odehrány všechny díly Čekárny.

Hra se odehrává kolem roku 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a NSDAP. Věnuje se židovské rodině Oppermannových, kteří mají dobře prosperující podnik, ale postupně začínají čelit nově se formulující společnosti. Ta samozřejmě Židům nepřeje. Jestli bychom měli vybrat ze hry jen jedno poselství, tak je to ono pomalu nastupující, plíživé zlo, jehož dopady si málokdo dokáže představit. I všech jedenáct postav, které se během představení ve hře ukážou, mají rozdílné nejen názory, ale především odhad budoucnosti. Zatímco tedy třeba Gustav Oppermann věří, že společnost svodům zla nepodlehne a spoléhá na inteligenci národa, jeho bratr Martin začíná být na pozoru a obává se nejen o budoucnost podniku, ale i celé rodiny. Ještě pestřeji je zobrazena mladší generace. Mladý Bertold Oppermann již proti režimu brojí, byť prozatím na akademické rovině. Jeho sestřenice Ruth by raději zvolila únik do Palestiny, a její bratr Henry se snaží si nepřipouštět skoro nic. V kontrastu s tím pak vyniká jejich spolužák Werner alias Váleček, jehož ponižující postavení symbolizuje lidi, které se velmi brzy dostanou k moci a své komplexy si budou zřejmě léčit volným průchodem nenávisti. Možná nejzajímavější je pak střet ředitele školy s učitelem Vogelsangem. Ač z pozice pracovně nadřízené, nedokáže ředitel čelit agresivním výpadům nekompromisního podřízeného, neb strach, že brzy bude mít učitel podporu veřejnosti, a sám by tedy doplatil na odmítání nacistických myšlenek, je příliš velký.

Ačkoliv bylo ve hře postav poměrně dost, byly jejich charaktery výstižně načrtnuty a samotní účinkující dokázali i na menším prostoru stvořit věrohodné osobnosti. Zajímavý byl především Jan Grundman jako Gustav Oppermann a jeho synovec Bertold v podání Václava Marholda. Pro učitele, který je fanaticky oddán myšlenkám národního socialismu, by zřejmě tvůrci sotva vybrali vhodnějšího herce než Jana Jankovského. Nicméně své si odehráli všichni, a i díky vyrovnaným výkonům měla hra vhodné tempo. Tomu trochu ubrala přestávka, ale zase stvořila po přestavbě scény vhodný prostor pro úvod druhé části. Té se totiž ujal do té doby spíše schovaný Jan Bárta jako autor knihy Můj boj. Jeho výkon už jsem vyzdvihl v blogu k inscenaci Úspěch, a i v Oppermannových byl maximálně přesvědčující. Tentokráte se jednalo o monolog, kterým slovně atakoval diváky nepříjemnými argumenty, jako proč se nehraje divadlo o něčem jiném anebo, že by se tohle dnes stát již nemohlo. V kontextu s promluvami všelijakých populistů a rádoby vlastenců, kteří by nejraději svobodnou kulturu a společnosti vůbec přiškrtili nebo možná spíše zardousili, byl monolog Jana Bárty nepříjemně aktuální. Po této pasáži pak inscenace doběhla dovysvětlením osudů rodiny Oppermannových, což působilo o něco méně dramaticky, ale těžko by se bez toho hra obešla.

Druhá část trilogie Čekárna dopadla podobně jako ta první velmi dobře. Snad až na samotný konec, ale jelikož trilogie má pochopitelně tři části, mohla zase o to více navnadit na závěrečný díl. Určitě bych ještě zmínil i slova ředitelky divadla a v případě Oppermannových i dramaturgyně Lenky Havlíkové v programu k představení, který si mimochodem můžete stále stáhnout na stránkách Divadla X10. Zde připomíná, že Divadlo X10 se celou svou dobu existence věnuje nejen aktuálním společenským tématům, ale především nástupu zla a růstu xenofobních nálad. Oppermannovi určitě sloužili jako ideální příklad tomuto snažení a minimálně z tohoto pohledu je vlastně škoda, že již nejsou na repertoáru. Už jen proto, že se jednalo o hrozivě bolestnou analogii k dnešku. Jaká vlastně byla nálada v německé společnosti v roce 1933? Pokud se nad tím skutečně zamyslíme, nezjistíme, že z dnešního pohledu chybné odhady, jak se bude situace a svět vyvíjet, by nám mělo být maximálním varováním? Možná jsme zrovna na křižovatce, přičemž vykročením po rudohnědé stezce nás dost možná odsoudí k tomu, že rodin Oppermannových bude opět mnoho. V poslední větě nezbývá než poděkovat tvůrcům z Divadla X10, že se tomuto tématu takto precizně věnovali a nepolevují ani ve svých dalších pracích.