S názorem, že považuji spisovatelku Kateřinu Tučkovou za jednu z našich nejlepších autorek, jistě po světě jistě nechodím sám. V jedné anketě jsem dokonce její román Vyhnání Gerty Schnirch zařadil na první místo mezi českými knihami napsanými po roce 1989. Její následné dílo Žítkovské bohyně jsem sice ocenil literárně podobně vysoko, ale tematicky už nebylo ťato v mém případě úplně do živého. V každém případě jsem se na zatím její poslední román Bílá Voda, na němž autorka pracovala asi deset let, velmi významně těšil. Dílo je to sice velmi rozsáhlé, přičemž střídání časových rovin z něj dělá dost možná až příliš velký opus, ale rozhodně je to opět kniha, která patří k tomu nejlepšímu, co u nás v poslední době vyšlo. Jelikož byly divadelně zpracovány už předchozí Tučkové knihy, tak nepřekvapilo, že i Bílá Voda se dočkala oživení na divadelních prknech. Po uvedení v Městském divadle Brno v režii Dodo Gombára v únoru 2024 se uskutečnila čtvrt roku poté premiéra i ve Stavovském divadle. V Praze se režie ujal Michal Vajdička. Na tuto divadelní adaptaci jsem vyrazil až letos, v době, kdy již v Brně proběhla derniéra prvního nastudování, což mě o to více navnadilo. Jak se rozsáhlý román podařilo na jeviště přenést v Praze?

Kromě již standardního uvedení celého textu hry v programu k představení, jak tomu je v Národním divadle pravidlem, je tentokrát k přečtení také velmi zajímavá část Bílá Voda work in progress aneb Jak vzniká dramatizace velkého románu. Jedná se o uveřejněnou korespondenci mezi autorem dramatizace Danielem Majlingem a dramaturgyní a překladatelkou Ilonou Smejkalovou, na konci se pak vyjádří i autorka Kateřina Tučková. Tato komunikace vysvětluje celý tvůrčí proces a úpravu Bílé Vody pro divadlo. Ze dvou paralelně probíhajících příběhů, kterými kniha disponuje, si inscenátoři vybrali pouze jednu linku, což je logické nejen co do rozsahu textu, ale i pro přirozenou snahu vytvořit děj, v němž se především divák neznalý předlohy neztratí. Myslím, že tohle se zrovna povedlo, protože děj probíhá časově lineárně a zaměřuje se pouze na osud řádových sester od nástupu komunistů až po jejich konec, respektive do řekněme roku 1990. Trochu složitější to může mít divák s množstvím postav. Nepříliš naproti mu totiž inscenátoři jdou ve chvílích, kdy některé i důležité momenty v ději pouze rychle odbydou. Pokud jsem zmínil, že se dramatizace povedla, tak jsem ale nebyl zcela upřímný. Ovšem postupně, abychom i v této reflexi nespadli do pasti přílišného rozmachu.

Ústředním motivem zůstává stejně jako v předloze osud řeholních sester jako celku. Především jejich represe komunistickým režimem. Podobně jako autorka ani inscenátoři nevynechali vztah totalitní moci s církví, a to jak tou oficiální jdoucím komunistům na ruku, tj. Mírové hnutí katolického duchovenstva, v normalizaci pak pokračující pod názvem Pacem in terris, a později v ději vztah i té podzemní církve především k možnostem, zda mohou ženy vykonávat kněžské povolání. Tato témata Bílá voda zpracovává tedy na životě řádových sester, a především ústřední postavy Evaristy, jež si projde symbolicky vším, o co tak trochu v ději jde. Tedy nuceným stěhováním, znásilněním, komunistickým kriminálem, odporem proti režimu, pevností charakteru, odpuštěním, kněžským povoláním i nadějí.

Přestože se jedná o časové plynutí druhé poloviny dvacátého století, historické období není nijak specifikováno. Je celkem jasné, že scény z kriminálu se vztahují k padesátým letům, ale jinak se jedná o jednolitou kroniku, v níž konkrétní data a doba nejsou zásadní. Pomalé tempo inscenace spíše podtrhuje fakt, že represe trvaly desítky let a postihly více generací. To sice v divákovi pravděpodobně trvale utvoří dojem, jak těžký osud řeholní sestry měly, ale také tím děj ztrácí dynamicky působící zvraty. Příběh se postupem času začíná vléct trochu příliš, inscenační prvek padajícího listí, jenž je přítomen po celou dobu představení, také časem omrzí a okázalá hudba Michala Novinského připomíná spíše filmový doprovod českých rádoby velkofilmů, byť je pochopitelně sama o sobě příjemná. Když připočtu i celkem zbytečné zapojení aut na scéně, vychází mi nakonec Bílá voda jako nedotažený pokus o přenesení atmosféry z románu.

Celkem vyrovnaná je inscenace z pohledu hereckých výkonů. Zásadní je přirozeně ztvárnění hlavní postavy Evaristy. V mnou viděné repríze ji hrála Tereza Jarčevská a obstála na výbornou. Postava je též hrána Janou Pidrmanovou. Sázkou na jistotu pak bylo obsazení Vladimíra Javorského do role pátera Staubera, který zastupuje morální neústupnost církve. Z řádových sester mě velmi mile překvapila Berenika Anna Mikeschová, byť její Bohdanka se svojí živelností přirozeně strhávala pozornost od ostatních upjatějších postav. Z celé řady hostujících herců bych řekl, že nejvíce do příběhu zapadly výkony Martina Dejdara a Jakuba Burýška. I oni měli na starosti zajímavé postavy a rozhodně dokázali své charaktery rozehrát uvěřitelně.

Vracím se ještě k jednomu aspektu dramatizace, který mi vadil de facto od prvních chvil představení a zcela subjektivně mi ubíral na jinak celkem solidním prožitku ze sice trochu energii postrádajícího, ale přesto podařeně vypovídajícího díla. Není tím částečná povrchnost, zjednodušení či až příliš černobílých figurek na jevišti. Je tím humor. V programu k představení sice říká autorka Kateřina Tučková, že je vyloženě nadšená, jak dokázal Daniel Majling látku obohatit o humor, který přirozeně kniha postrádá, ale jestli u svého názoru zůstala i po zhlédnutí inscenace, a nejen po přečtení adaptace, to nevím. Já mohu psát jen za sebe a nemohu sdělit nic jiného, než že se do Bílé Vody jednoduše nehodil. Nejenže působil evidentně našroubovaně a nepřirozeně, ale umocnil mi moji až averzi vůči častému českému vidění vážných okamžiků. Nebudu to více rozebírat, koneckonců si každý divák udělá názor sám a věřím, že jsem pravděpodobně v menšině. Rozhodně mi bylo vyloženě líto především Pavla Neškudly, jehož herectví mám hodně rád. Ten tedy vyfasoval neuvěřitelně trapnou figurku. 

I přes dost možná na můj standard větší kritiku neberu Bílou vodu v Národním divadle za špatné či průměrné představení. Oprostím-li se od daleko větší kvality, jež přináší samotný román, jedná se o inscenaci, kterou je dobré vidět. Divák neznalý předlohy, jenž se dokáže dobře zorientovat v postavách a zasadit si je do historického kontextu, může sledovat ucházející obraz utiskovaných řádových sester a různorodých církevních figur orámovaný sice kýčovitými scénickými doplňky, ale alespoň herecky podpořen kvalitními výkony. Ovšem i tak je to na propracované a tematicky naléhavé dílo, jakým Bílá Voda je, trochu málo.