Vrstevnatý román Jonathana Littella patří bezesporu k největším literárním počinům 21. století, a tak je vcelku logické, že si ho vyhlédli také divadelníci. Jak ale převést na jeviště devítisetstránkovou knihu plnou filozofických a snových pasáží? Pokoušet se o převod Laskavých bohyní v jejich celistvosti je takřka automaticky odsouzeno k neúspěchu, autor dramatizace, po které sáhli v Divadle pod Palmovkou, Daniel Majling proto šel cestou vypreparovat z Littelova románu příběhovou kostru a doplnit ji na konci výrazným apelem.

V režii Michala Langa se taková cesta ukázala jako funkční. Nemá cenu si stýskat, že divadelní verze je přímočará a chybí ji metafyzické přesahy předlohy. Littell je schopný popsat 50 stran rozborem jazyků kavkazských národů nebo snovým blouděním při bitvě u Stalingradu. To ovšem lze divadelními prostředky těžko ztvárnit, proto je dobře, že se inscenátoři soustředili jen na celkem lineární cestu "hodného" esesáka Maxmiliána Aueho do hlubin nacistických zvěrstev.

Jan Teplý ztvárnil Aueho velmi sugestivně, přitom ale zbytečně netlačil na pilu. Žádný přerod charakterního člověka v loutku plnící strašlivé rozkazy se ale nekoná, Aue si nesl schopnost podílet se s klidným svědomím na zločinech již od počátku. Stejně jako je po válce schopný hladce vplout do normálního života. Vynecháním dlouhé pasáže z bitvy u Stalingradu (v inscenaci zazní jen několik vět shrnujících prožité utrpení) je poněkud nejasné, proč do té doby racionální Aue začíná rychle ztrácet duševní integritu, což vrcholí vraždou matky a otčíma. Více než v samotném románu je také tematizována Aueho homosexualita, respektive vztah okolí k jeho sexuální orientaci.

Zatímco Littell čtenáři dává Maxmiliánův poválečný osud na srozuměnou hned na začátku knihy, dramatizace je i v tomto ohledu lineární a nechává si rozuzlení na závěr. V něm se také Aue táže diváků, zda by jednali jinak, pokud by se ocitli v jeho kůži. Takhle napsané to možná zavání moralizováním, ale během představení jsem ten pocit neměl. Je to jen logická otázka člověka, který si chce sám před sebou obhájit vlastní činy. Proč by se jimi měl trápit, když jiní by se pravděpodobně zachovali stejně, pouze měli to štěstí, že takovou volbu nikdy uskutečnit nemuseli?

Lang ladil inscenaci do temných barev, aby tak zdůraznil neveselý děj. Jistý nadhled si ovšem nad tématem udržuje, což se projeví v patrně nejpovedenější scéně celé inscenace - velitel (Ondřej Veselý) má narozeniny a kolegové z SS mu připraví malou oslavu, na které s papírovými čepičkami na hlavě rozebírají konečné řešení židovské otázky. Cynicky obhajují neobhajitelné, až přesvědčí sami sebe, že jejich vraždění Židů je vlastně aktem milosrdenství. Přes veškerou mrazivost nechybí této scéně ani velmi černý humor.

Obdivovatel Littellova románu by možná na Langově divadelní verzi našel řadu nedostatků, ale ty tři hodiny pod Palmovkou utečou jako voda a člověk si odnáší pocit, že je rozhodně nestrávil zbytečně. A takové by dobré divadlo přece mělo být!