Práce Vladimíra Morávka mám celkemrád, i když se nedají vidět příliš často, jelikož jejich autorský rukopis je natolik silný, že by se brzy okoukal. Ale když se režisér setká se zajímavým tématem, jsou z toho často velmi povedené inscenace, namátkou například Leoš aneb Tvá nejvěrnější, Ze života hmyzu - Oh! Jaká podívaná! nebo Amadeus, tj. Bohem milovaný.

Jenže všechny tyto inscenace dělal Morávek v domovské Huse na provázku a právě tam se mu daří nejvíce. Zlatá kaplička, ve které inscenoval svůj nejnovější opus Dokonalé štěstí aneb 1789, není pro jeho styl režijní práce úplně nejvhodnějším prostorem.

Ačkoliv i tentokrát je nutné Morávkovi přiznat, že umí využít každičký kousek divadla. A tak se nehraje pouze na jevišti, ale také na rampě zasahující hluboko do hlediště, v lóžích a na galeriích. Zajímavé může být pro diváka i to, že Morávek ukazuje ohromnou hloubku jeviště Národního divadla. Až potud by to bylo v pořádku. Jenže kromě využítí každého milimetru budovy, má režisér rovněž zálibu v extrémním přezvučení všech svých inscenací. Co si budeme povídat, leckdy to docela funguje, jenže většinou spíš, když se hraje v komorním prostoru Husy na provázku.

Aby bylo v daleko větším prostoru Národního divadla dosaženo stejného efektu, musí být herci vybaveni mikroporty a navíc musí takřka neustále řvát. Použít slovo křičet by byl v tomto případě eufemismus. Skutečně celou první polovinu jsou takřka všichni účinkující nuceni své role vykřičet z plných plic, na nějaké herectví už tak bohužel nezbývá prostor. Druhá polovina už je naštěstí o něco klidnější, Bastila byla dobyta, a tak je možno o něco snížit decibely.

Vladimír Morávek si také libuje v různých repeticích, v této inscenaci ji tvoří především útržky Marseillaisy, což je vzhledem k tématu vcelku pochopitelné. Více než obvykle také režisér využívá různých cirkusových prvků, čímž kráčí ve stopách původní francouzské inscenace hry 1789, kterou měla na svědomí Ariane Mnouchkinová a její Théâtre du Soleil. Jeviště (hlavně v zadním plánu) je doslova zavalené rekvizitami, kterým později dominuje obří socha slona, kterého nechal kdysi Napoleon Bonaparte postavit na troskách Bastily.

Tvůrci propojují hru o Velké francouzské revoluci s rokem 1989 a Sametovou revolucí v Československu (píseň Marty Kubišové). Ono se to samozřejmě nabízí - číslice 89 na konci a výročí 25 let od pádu komunistického režimu lákají. Paralela je to ovšem spíše slabší. Jediné, v čem lze hledat souvislosti a co se trefuje i do dnešní doby, je pachuť, která po revoluci (i "revoluci", protože převrat v roce 1989 fakticky revolucí nebyl) zůstává. Všechno se změnilo, ale ti dole se opět mají špatně. Protože, jak říká jedna z postav hry - bohatí budou vždy vládnout chudým...

Závěr inscenace obsahuje dle mého menší dramaturgický kiks. Inscenace je totiž věnována českému národu za to, že uměl udělat převrat nekrvavě. Pokud bychom to vzali doslova tak ovšem tvůrci vlastně tímto děkují a dedikují hru vrcholným funkcionářům KSČ a armády, jelikož právě na jejich rozhodnutí záviselo, zda se listopad 1989 promění v jatka, nebo zda se od autoritativního režimu k demokracii přejde v klidu.