Jukebox muzikály si mezi publikem drží setrvalou oblibu, a tak není divu, že v posledních měsících v Praze vznikly dva nové kousky. Svých hudebních pomníků se tentokrát dočkali Petr Janda se skupinou Olympic a zpěvačka Hana Zagorová. Oba muzikály jsem zhlédl během jednoho dne a v obou případech se jednalo o příjemné překvapení.

Problematičtějším kusem byla tak trochu podle očekávání inscenace Divadla Broadway Okno mé lásky s písněmi Olympicu. Přesto bych tenhle muzikál s opatrností doporučil, trpí sice některými stejnými neduhy jako ostatní inscenace z broadwayského repertoáru, ale oproti Kvítku mandragory či Lásce nebeské se jedná o slušný počin.

Divák se dočká většiny největších hitů legendárního Olympicu, hudba zní sice z nahrávky, ale ta je celkem kvalitní a místy mají známé písně zajímavé nové aranžmá, jehož autorem je Marcus Tran. To, že v Divadle Broadway místy hapruje nazvučení, jsem si už zvyknul, tentokrát těch míst bylo celkem málo a hercům bylo dobře rozumět.

Libreto, které bývá na Broadwayi téměř pravidelně kamenem úrazu, napsal režisér Radek Balaš. Příběh o tom, jak hlavní hrdina David hledá své místo ve světě, je slušným základem. Některé filozofické pasáže předávané na forbíně přímo do publika poněkud šustí papírem a scénáři by jistě prospělo krácení, ale jinak základní story určitě neuráží, najdou se tam zajímavá místa.

Docela dobře se povedlo zakomponovat do scénáře i jednotlivé písně, těch vyložených oslích můstků tam tentokrát zas tak moc není. Asi jediná místa, kdy jsem pozvedl obočí nad tím, jak se tvůrci rozhodli našroubovat danou píseň na příběh, byly hity Želva a Dynamit.

Balaš dokáže inscenaci vtisknout tempo, které třeba tak zoufale chybělo Lásce nebeské, akci střídá s dialogy a písněmi. Lehce padat řetěz začne až ke konci předlouhé první části, přišlo mi, že si toho režisér byl vědom a hodně se v těchto okamžicích tlačí pilu v komických scénách, kdy se na scénu dostává i laciný humor, který se v inscenacích jukebox muzikálů v minulosti šířil jako mor. Druhá část už je svižnější, osudy postav nakonec nechává vesměs nedopovězené, což ale nijak nevadí.

Co novou produkci poněkud sráží, je výprava. Scénograf Šimon Caban si vystačil v podstatě jen se třemi velkými obrazovkami, na něž jsou promítány projekce Tomáše Gaislera. Projekce se nesnaží vytvořit realistické kulisy spíše stylizovaně naznačit prostředí, kde se děj odehrává. Hezky to působí třeba při ukázce Davidova street artu, naopak nešikovně jsou narežírované scény, v nichž postavy sprejují po zdech a projekce neodpovídají pohybům protagonistů. Každopádně toto čistě digitální řešení působí trochu chudým dojmem.

Po pěvecké stránce se tentokrát zadařilo o poznání více než v předchozích inscenacích, zatímco s hity Heleny Vondráčkové a hlavně Waldemara Matušky interpreti dost bojovali, songy Petra Jandy zvládají o dost lépe. Nejsuverénnější interpretaci předvádí Bohouš Josef (Davidův táta), jehož Slzy tvý mámy patří k hudebním vrcholům večera. Velice zajímavým výkonem se blýskla také muzikálová debutantka Sharlota, která se do role extravagantní Denisy hodí i typově.

Herecky je Okno mé lásky poněkud nevyrovnané. Představitel Davida Petr Ryšavý má dostatečné charisma, aby tuto roli, kdy skoro nesleze z jeviště, utáhl. Nevěrohodně vyznívají jen Davidovy filozofické pasáže, zde je ale na vině spíš libreto než herec. Teprve osmnáctiletá Michaela Pecháčková překvapí pěveckou vyzrálostí, Sofii hraje jako živou, sympatickou dívku, dojmem femme fatale ale nepůsobí.

Problematickým partem je komediální role kamaráda Rosomáka. Martin Schreiner v ní komický účinek úspěšně zvyšuje využitím své fyziognomie, herecky bohužel na takto rozsáhlou komediální roli nestačí a pomáhá si výrazným přehráváním. Nutno ale uznat, že u diváků za toto pojetí sklízí ovace. Naopak skvěle dokázala komickou figurku Sofiiny matky ztvárnit Veronika Žilková. Herečka uměla přesně odhadnout hranici, kam až může nesnesitelnost své postavy dovést, aby z ní neudělala karikaturu a nechala prostor i pro možné vcítění se do příliš pečovatelské a diktátorské matky. Ivana Jirešová v úloze Davidovy matky působí uvěřitelněji ve druhé půlce v poloze drsné rockerky než jako psychickými problémy trpící žena na pokraji sil.

Ačkoliv v činoherních pasážích členové company příliš neexcelují, svou hlavní úlohu zvládají skvěle. Po taneční stránce (pod choreografií je podepsaná Anet Antošová) se muzikál povedl, daří se využít vcelku velkorysý prostor, který tanečníkům skýtá poloprázdné jeviště.

Suma sumárum: kdo čeká bezchybnou produkci, ruce pryč. Pro fanoušky Olympicu, kteří se chtějí trochu pobavit a trochu dojmout je Okno mé lásky kusem, který je pravděpodobně nezklame. Na repertoáru Broadwaye určitě patří k těm lepším věcem.