Maryša je všeobecně považována za vrchol české dramatické tvorby. Osobně tenhle názor nesdílím a vidím v dramatu bratří Mrštíků zřetelné zakotvení ve vesnickém prostředí konce 19. století. Dost inscenátorů si s tím nedokáže poradit, jelikož Maryša se jednoduché aktualizaci vzpírá. Můžete změnit kostýmy a zasadit děj do současnosti, ale vztahy a zvyky jsou v této hře natolik určující, že povrchní aktualizace může být spíše ke škodě.

Režisér Jan Mikulášek zasadil svou inscenaci do jakéhosi bezčasí, zachovává jazyk obsahující dialektické prvky, současné kostýmy kombinuje s velmi stylizovanými maskami. Dramaturgická koncepce jde v tomto případě až na dřeň příběhu, text je výrazně osekán, zůstávají z něj ikonické scény, vše se zvládne odehrát za nějakých 100 minut bez přestávky.

Pomocí prokrácení textu se podařilo vytvořit strohou atmosféru, emocionální oproštěnost a nedostatek empatie je určujícím znakem pro jednání postav. Na druhou stranu odstranění psychologie z psychologického dramatu má svá úskalí. Asi jako kdybyste z Jurského parku odstranili dinosaury. Jednání postav je pro diváka často nepochopitelné, dějové zkratky mají neblahý vliv na jeho věrohodnost. Přes rampu moc emocí nepřechází, člověk se pak přistihne, že je mu osud postav vlastně lhostejný.

Všechny inscenační složky se podřizují záměru vytvořit bezvýchodnou atmosféru, ve které je narušena schopnost komunikace a přání jednotlivce jsou cílem bezcitné manipulace. Velmi povedená je zvuková složka, která skutečně dokáže navodit tísnivé pocity (šoupání židlí, zvuk rychlovarné konvice, ve které se vaří voda na kafe pro Vávru). Scénograf Marek Cpin umístil inscenaci do nahrávacího studia, které se pro Maryšu stává vězením. Nápad to není špatný, ale jeho funkčnost je dost omezená, protože se s motivem nahrávacího studia v inscenaci nijak nepracuje a symbolika "orchestru, který nikdy nezahraje" je čitelná spíše z programu než samotného představení.

Mikulášek se snaží, jak je jeho zvykem, interpretovat příběh skrze různé symboly. Asi nejpovedenější (a nejčitelnější) je mouka, která upomíná na Vávrovo mlynářské povolání, ale hlavně se stává symbolem peněz, od kterých se postavy "ušpiní" při svém handlu s Maryšou. Nakonec se právě mouka stává prostředkem, který má Vávra ve svém kelímku s kávou a který ho nakonec zabíjí. Plnými hrstmi rozhazované kelímky či nábojnice do celku hladce zapadají. Naopak jako zbytné ornamenty působí postavy v roztodivných maskách, které se objeví na scéně, aby pak zase zmizely, aniž by měly v příběhu jakoukoliv funkci. Až z programu se člověk dozvídá, že jsou to folklorní masky napříč Evropou, které jsou spjaté s různými svátky.

Herci se snaží naplňovat zvolenou formu a daří se jim to celkem slušně. Pavla Beretová je jako Maryša nejprve až puberťácky tvrdohlavá, její vzdor provází vzteklé pózy, které střídá strach a končí to demonstrativním pokusem o sebevraždu. Beretová je v těchto polohách velmi přesvědčivá, proto pak působí zvláštně, když se jako mávnutím kouzelného proutku změní v rezignovanou bytost snášející všechna příkoří.

David Prachař není žádným machistickým Vávrou, nevzbuzuje strach, možná odpor a částečně lítost. S kožešinovým přehozem působí jako člověk, který je ztracený a jeho hrubé chování částečně vychází z této nejistoty. Velmi zdařilý výkon předvádí Vladimír Javorský v úloze Lízala, který se nejprve prezentuje jako sebevědomý obchodník s lidským štěstím, aby si nakonec svou chybu uvědomil a vydal se za Maryšou s prosíkem a snahou o opětovné sblížení. V tomhle světě se mu ale odpuštění dostane jen těžko. Povedený je rovněž krátký vstup tety Strouhalky v živelném podání Martiny Preissové.

Novému náhledu na klasické drama nechybí zajímavé okamžiky, ale celkově mě však tahle chladná (i když místy expresivně přepjatá) Maryša obešla velkým obloukem.