Pověst o Krysaři se dočkala mnoha různých zpodobnění, u nás patří k nejznámějším poetická novela Viktora Dyka. Ta opakovaně láká i divadelníky, naposledy ji pro Švandovo divadlo dramatizovala tamní dramaturgyně Martina Kinská.

Smíchovský Krysař se odehrává na oprýskané scéně (její autorkou je Eva Jiřikovská, která navrhla i do černobíla laděné kostýmy), která dává tušit, že proklamované obchodní úspěchy kupeckého města Hameln už dávno odvál čas. Jeho obyvatelé jsou lehce bizarní, trochu odpudiví a hodně nešťastní. Věří však, že bude líp, jakmile se podaří z města vyhnat všudypřítomné krysy. Tajemná postava Krysaře se tak zjeví jako na zavolanou.

Režisér Dodo Gombár si hodně pohrává se symbolikou, některé obrazy jsou tudíž poněkud nejasné, ale svou atmosférou dokáže inscenace upoutat divákovu pozornost. Krysař je prototypem vyděděnce, ahasvera, který není nikde doma. Je natolik výlučný, že ho ostatní nepřijmou mezi sebe, bojí se ho a zároveň jím pohrdají. Ve smíchovské inscenaci je Krysařova jinakost zdůrazněna tím, že ho hraje Klára Cibulková. Dává této zvláštní bytosti jistou jemnost, nesnímá z ní ovšem roušku tajemství podporovanou zvláštními trhanými pohyby. Krysař v jejím podání je na ose Dobro - Zlo obtížně zařaditelný, je více zraňován, než sám zraňuje. Přesto nakonec odvádí všechny hamelnské obyvatele - nejspíš do propasti, ale možná do Sedmihradska.

Ostatní postavy pojali herci s nadsázkou, ale bez prvků karikatury. Po zjištění, že krysy nemohly za jejich neštěstí a město nevzkvétá ani poté, co bylo otravných hlodavců zbaveno, se vynořuje skutečná bída i zvrácenost postav. Nejzajímavější jsou v tomto ohledu Líza Bohdany Pavlíkové, jejíž osud zpočátku budí soucit, aby se nakonec ukázala jako zcela cynická bytost, a Kristián v podání Marka Pospíchala, jenž za nevinným výrazem skrývá nebezpečného predátora. Miroslav Hruška v úloze Konráda Rögera místy bojoval se zvolenou dikcí, takže mu nebylo příliš dobře rozumět.

Inscenace známého mýtu se na několika místech dotkne i zcela současných problémů (např. hamelnští radní okamžitě skartující veškeré stížnosti občanů) a ukrývá v sobě i romantickou linku Krysaře a Agnes. Gombár ji ovšem řeší věcně, nesklouzává k nějakému patetickému romantizování, osudovost z tohoto vztahu cítit není.

Krysař je obtížně inscenovatelné dílo, ten ve Švandově divadle ale ví, kam míří. I když inscenace, která by diváka vyloženě přikovala do sedadel, to není.