Inscenace Interview, kterou v Dejvickém divadle připravil herec Martin Myšička, vyvolala mezi kritiky debatu o dalším směřování DD. Je to poněkud překvapivé, člověk by očekával, že takovou debatu zažehne spíš nějaká nesnadno přijatelná inscenace. Interview je přitom celkem tuctová hra, kterou ovšem mezi kvalitní řemeslo vytahují herecké výkony. V Dejvicích asi nic překvapivého.

Hra nizozemského novináře Theodora Holmana je velkou hereckou příležitostí pro dva členy dejvického ansámblu, kteří možná nedostávají tolik prostoru jako hlavní hvězdy, ale v Interview ukazují, že jsou platnými členy týmu.

Pro Veroniku Khek Kubařovou je Katja dosud největší hereckou příležitostí. Filmová celebrita Katja působí v prvních okamžicích přesně tak, jak divák podvědomě očekává. Je rozmazlená, nedochvilná, povrchní... Časem ovšem Kubařová přidává do mozaiky Katjiny osobnosti další valéry. Od chladné ironie přes životní zklamanost až po hysterické reakce. Herečka navíc udržuje diváka v  napětí, protože ten nemá šanci poznat, kdy se Katja před svým návštěvníkem skutečně odhalila a sdělila něco ze svého nitra a kdy prostě jenom hraje. Zahrát pláč totiž dle vlastních slov umí výborně.

Jaroslav Plesl v roli zahořklého novináře Pierra vystřídá menší množství hereckých poloh. Cynismus a životní loserství ho neopouštějí po celou dobu. Za neprostupnou hradbou, kterou kolem sebe vystavěl, se skrývá zpackaný osobní život i sestupná tendence jeho kariéry. Je poznamenaný působením v úloze válečného reportéra v Bosně, ale mladičká filmová hvězda ho dokáže mnohdy odzbrojit a zranit na těch nejcitlivějších místech.

Holmanova hra má atraktivní námět a dialogy celkem přirozeně plynou (ačkoliv místy z nich je cítit jistá banálnost), takže na těch zhruba 95 minut nemá inscenace problém udržet divákovu pozornost. Je ovšem nutné brát hru jen jako modelový příklad a přesto má člověk pocit jisté vykonstruovanosti - dva lidé se sejdou a pár minut po seznámení (které navíc neproběhne zdaleka ideálně) už ze sebe sypou ty nejniternější vzpomínky a pocity? Děj je tak dopředu snad až příliš viditelně posunován spíš rukou autora než vnitřní logikou jednání postav. Také snaha citově ždímat diváka je pro mě trochu za hranou, která mi připadá snesitelná (objeví se obligátní rakovina, mrtvé dítě, zasebevražděná manželka a další "lahůdky").

Výše zmíněné trochu relativizuje několikanásobná pointa, kdy si divák nemůže být jistý, kdo vlastně na koho vyzrál, kdy se říkala pravda a kdy protagonisté rozhovoru lhali. Možná by to mohl být jakýsi odrazový můstek pro uchopení inscenace - pravda je dnes relativní a od lži ji dělí jen malý krůček.

Mělo-li by být Interview profilovou inscenací DD a ukazovat jeho další směřování, nebyla by to asi nejlepší zpráva. Dejvická scéna by tím totiž ztratila svou jedinečnost, Interview je hra, kterou si lze bez problémů představit v mnoha dalších pražských divadlech. Jako provozní inscenace, která dává příležitost méně vytíženým členům souboru, je ovšem Interview slušným kouskem, na který se vyplatí zajít.