Rodinné drama Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů patří k nejlépe napsaným hrám současnosti (či spíše nedávné minulosti). Složitý vztahový propletenec jedné rodiny ukazuje různé podoby mezilidských vztahů, optimistický pohled to není, ale Letts umí napsat nesmírně vtipné dialogy, čímž tíživost zobrazovaného rozrušuje.

Scénické a kostýmní řešení v Liberci je symbolické, je to kontrapunkt k realisticky vystavěné hře. Scéna Karla Čapka člení jeviště do menších celků představujících jednotlivé pokoje v domě Westonových. Vzadu za jevištní konstrukcí je pak vidět ohromný větrák, který je nefunkční stejně jako rodinné vztahy této americké rodiny. Kostýmy Evy Justichové jsou zpočátku laděny dvojbarevně - nebeská modř přechází ve světle hnědou barvu evokující prach oklahomských plání. Postupem času začíná v odění postav dominovat tmavě hnědá barva.

Hlavní roli na práškách závislé Violet Westonové hraje Markéta Tallerová jako křehkou, často mimo realitu žijící osobu, která ale dokáže spolehlivě vyhmátnout slabá místa svého okolí a poté nemilosrdně tnout do živého. Ačkoliv je role předepsána pro starší herečku, Tallerová dokáže přesně podat zranitelnost a sešlost fyzicky i psychicky nemocného člověka. Hlavním protipólem Violet je ve hře její dcera Barbara, kterou Veronika Korytářová ztvárňuje s věcností, její Barbara přináší do domu Westonových smysl pro pořádek, který tu chyběl. Postupně ale přebírá panovačné manýry své matky a začíná se nebezpečně podobat Violet.

Zaujme také Karolína Baranová jako Ivy, která byla léta nucená snášet náladovost své matky a nyní se rozhodla pro život v New Yorku, daleko od všeho "jedu", který ji po dlouhé roky otravoval. Jenže uniknout z tohoto prostředí není tak jednoduché, minulost ji dožene dřív, než by čekala.

Karen v podání Barbory Bezákové nevypadá jako žena, pro kterou by bylo plánované manželství se Stevem poslední možností, z trojice sester je dusivým rodinným prostředím poznamenána nejméně. Tomáš Impseil hraje Steva jako mladistvě působícího muže, který si stárnutí nechce přiznat a snaží se ho oddálit (vztahem s mladší ženou či hulením trávy). Scéna jeho sexuálního obtěžování čtrnáctileté Jean (Michaela Foitová) nepůsobí vzhledem k hereckému pojetí obou postav tak nepatřičně, jako tomu bylo u jiných mnou zhlédnutých nastudování.

Režisér Šimon Dominik vytvořil přehlednou inscenaci se slušným tempem, divák ani nepocítí, že představení trvá skoro tři hodiny. Symbolická výprava je ozvláštněním realistického příběhu, výrazněji se s ní ovšem nepracuje.

(Psáno z veřejné generálky)