Pokud už se něco z dramatického díla Aloise Jiráska objeví na českých jevištích, bývá to většinou Lucerna. Lehce stravitelná hra s pohádkovými motivy diváky stále baví, pro inscenátory ale není jednoduché nechytit se do pasti kýče a sentimentu. Hana Burešová a Štěpán Otčenášek přistoupili k Jiráskovu dílu s pokorou, což jim ale nebrání Lucernu lehce ironizovat a vyhnout se tak patosu, ke kterému by vážné pojetí některých postav mohlo vést. Kdo očekává nějakou zásadní dekonstrukci textu, bude zklamán, ostatní diváci ale jistě ocení čirou divadelní poezii, kterou inscenace Dlouhé přináší.

Nová inscenace režisérky Burešové se vyznačuje vyrovnaností jednotlivých složek, s jakou se podílí na celkovém vyznění. Scéna Davida Marka je velmi jednoduchá, bez potřeby přestaveb, v různá prostředí se mění pomocí jednoduchých projekcí. Tento princip podporuje temporytmus inscenace, ale je pomocí něho možné navodit i lehce strašidelnou atmosféru nočního lesa. Hravý je i hudební podkres, který tvoří lehce upravené fragmenty z české klasické hudby.

V Dlouhé využívají komického potenciálu Jiráskovy hry, daří se to především díky přesným hereckým výkonům. Igor Orozovič sošného Mlynáře zlidšťuje především ve scénách s kněžnou, kdy v jedné chvíli málem podléhá erotickému vábení mladé aristokratky a bezúhonnost mu možná zachrání jen vpád Kláskové. Eva Hacurová hraje kněžnu civilně, paradoxně je to možná nejsoučasnější postava celé hry. Je z ní cítit životní skepse, kolem sebe vidí jen devótnost poddaných, nikdo jí neříká pravdu do očí, rezervovaný vztah k ní se nemění ani poté, co zarazí vrchnosti skácet lípu.

S patřičným nadhledem ztvárňuje omšelého učitelského mládence Zajíčka Jan Vondráček, zdařilou komickou figurkou je i vodník Michal v podání Martina Matejky, asi nejvtipnější jsou ale partnerské souboje mezi Kláskovou (dryáčnická Magdalena Zimová) a Kláskem (smířený podpantoflák Pavla Tesaře). Z jiného ranku je postava Vrchního, kterou Miroslav Hanuš vede až v nepříjemně současné poloze zakomplexovaného tyrana, který úslužně ohýbá záda, jakmile se vedle něj objeví "vyšší šarže". Snad jen Arnošt Goldflam jako starý vodník Ivan hraje víc sám sebe a do poetiky inscenace tak úplně nezapadá. Při festivalovém představení měl navíc zřetelné potíže s výpadky textu.

Lucerně v Dlouhé lze prorokovat dlouhý divadelní život, jelikož diváky pobaví a je řemeslně skvěle udělaná. Není to sice inscenace, která by nějak provokovala či šla proti zažitým inscenačním stereotypům, ale přesto se jí daří oprášit tuhle českou klasiku a vzniklo tak něco víc než jen běžný provozní titul.