Na Broadwayi a West Endu okouzluje muzikál Wicked Stephena Schwartze diváky už kolem 15 let. Jak dopadla jeho česká verze? Byť samozřejmě v Londýně mají nepoměrně větší finanční prostředky, Čarodějka v Goja Music Hall se rozhodně nemusí stydět a je originální produkci zdatným konkurentem.

Wicked vychází z příběhů o čaroději ze země Oz, které jsou v angloamerickém prostředí velmi oblíbené. Muzikálová podoba knihy Gregoryho Maguirea počítá s tím, že pro diváky není Oz zcela neznámým místem. Proto lze před zhlédnutím divadelního představení doporučit seznámit se se slavným filmem Čaroděj ze země Oz z roku 1939. Do české verze muzikálu jsou sice vloženy některé vysvětlivky, ovšem k docenění jiného úhlu pohledu na známý příběh určitě nestačí. Bez znalosti původního příběhu se tak divák o leccos ochudí.

Wicked je hlavně spektakulární show v hávu pohádkového příběhu. Přesto v muzikálu prosvítají i vážnější témata, jako je varování před odsuzováním jinakosti, bezmeznou důvěrou v silné osobnosti a nenápadným nástupem totalitních tendencí.

Hudba Stephena Schwartze není tak velkolepá jako u jiných muzikálových hitů třeba z pera Andrewa Lloyda Webbera. Přesto se tu najdou songy, které mají potenciál stát se hitem, jde především o Defying Gravity a Popular (v podařeném přebásnění Michaela Prostějovského Překonat zemskou tíž a Budou tě milovat).

To, co českou Čarodějku asi nejvíce sráží oproti londýnské Wicked, je výprava. Eugene Lee vytvořil pro originální produkci velkolepou scénu, jejíž proměny skutečně navozují dojem kouzelného světa. Že se jedná o technologicky nesmírně složité procesy je zřejmé a věcí, které se mohou pokazit je nespočet. V mnou zhlédnuté londýnské repríze, tak muselo být představení zhruba ve dvou třetinách asi na pět minut přerušeno kvůli technickým potížím. V Praze je scéna Daniela Dvořáka podstatně méně úchvatná. Kritizované lóže a lustr z Fantoma opery by ani tak nevadily, jelikož slouží spíše jako opona a při samotném představení nijak využity nejsou. Hodně nepovedené jsou ale projekce, které vypadají opravdu amatérsky a hodně kazí dojem třeba u scén, kde Madame Morrible mění počasí, nebo když Elphaba požaduje propuštění opic z klece. Přitom i v českých podmínkách jsem už několikrát viděl skvěle využité projekce.

Čarodějka má hodně dobrý casting, do hlavních rolí se opravdu podařila obsadit herecky i pěvecky zdatné interprety. Markéta Pešková zvládá v roli Elphaby těžké árie s přehledem, hlavně ale dokáže herecky velmi přesně vyklenout oblouk od školního outsidera až k sebevědomé bojovnici za svobodu zvířat. Docela mě překvapilo, že ve svém domovském Městském divadle Brno hraje převážně jako členka company, na to je jí určitě škoda. Její výkon se mi možná líbil dokonce víc než standby Elphaba Laury Pick v Apollo Victoria Theatre. Pick sice také zpívá obdivuhodně, ale v pointování činoherních scén je Pešková lepší.

Obtížná je i role Glindy, kterou v Londýně momentálně hraje Helen Woolf. Ta dokázala postavu vycizelovat na hraně parodie na zhýčkanou blondýnu, kterou překvapí, když není po jejím. Zároveň ale zůstává srdečná a opravdová, takže divák může cítit lítost z jejího osamění na konci příběhu. Natálie Grossová hraje dobrou čarodějku zpočátku trochu moc afektovaně, ale postupně v jejím projevu získá převahu lehkost a vtip, potěší také její značný hlasový rozsah.

Slušně si s rolí Fiyera poradili Alistair Brammer i Tomáš Vaněk, v londýnské verzi je opravdu zajímavá i představitelka Madame Morrible Kim Ismay. Asi největší rozdíl v hereckém projevu jsem pozoroval u postavy Čaroděje – Marian Vojtko sice zazpívá své party bez problémů, ale příliš se mu nedaří ztvárnit čarodějovu žoviálnost zastírající jeho manipulátorské sklony. Oproti tomu Andy Hockley je na první pohled dobrosrdečný strejda, který právě touto nenápadnou taktikou získává čím dál větší moc.

Zatímco Čarodějka má svůj vrchol na konci první poloviny, kdy se Elphaba vznese nad své pronásledovatele, v Londýně se stejnou silou vepsal do mysli i úplný závěr, kdy Elphaba s Fiyerem odcházejí a v popředí nechávají Glindu obtěžkanou starostmi, co dál se zemí Oz. Ani v jedné z inscenací se příliš nepovedlo ztvárnit potenciálně silnou scénu, kdy Elphaba mizí po zásahu vodou z vědra. Předpokládám, že to mělo hlavně technické příčiny – polévat vodou zeleně nalíčenou představitelku „zlé čarodějky" by se asi neobešlo bez následků.