Blog redakce i-divadla
Na závěr působení souboru Pražského komorního divadla v divadle Komedie jsem zhlédla většinu inscenací během dvou měsíců. Německé divadlo je velmi rozumové, a tak jsem byla nervózní z toho, že z inscenací vychvalovaného Pražského komorního divadla ke mně do hlediště nedorazila emoce. Žádný přesah přes rampu, žádné jiskření. Až Spílání publiku ve mně vzbudilo veselí. Kontakt s publikem je dokonalý. I příznivci Hany Maciuchové si přijdou na své.
Tři herci (Martin Pechlát, Martin Finger, Stanislav Majer) a jedna herečka (Gabriela Míčová) přijdou na jednoduchou scénu, kterou tvoří krychle z překližek, a jmou se spílati publiku, a to jak běžnému divákovi, tak i odborné divadelní obci. Herci ve snaze vyhovět Diderotově neprožívání a Stanislavského odstupu staví na hlavu veškeré herecké principy, neboť v zápalu „neprožívání“ prožívají své role, a o odstupu také mnohdy nemůže být řeč. Až jsem jim to téměř věřila. Možná v rámci terapie vyjádřili také své emoce vůči německému divadlu, a to divadelní parabolou: „Komedie – těším – německý – dlouhý“. Postižení Pařízkova souboru se projeví i ve scéně, kdy se S. Majer svlékne a pomaže se krví. Není to však avantgarda, je to totiž Schlachten! Nejpozoruhodnější inscenace německého divadla, kterou kdy v Praze uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka.
Přes veškeré (zdánlivě) neorganizované dění na jevišti dojdou hloubaví herci k závěru, že hrají v klasické hře. To, co totiž prožívají na jevišti, prožíváme i my s nimi v hledišti, z čehož logicky plyne, že se jedná o jednotu místa, času a děje. Tyto jednoty dodržoval Sofokles i Corneille. Avšak zrovna němečtí dramatici (Goethe, Leasing, Schiller) zacházejí s jednotou místa, času a děje volně.
Taktéž se „velká katedra“ činohry (Míčová, Finger) opře do „malé katedry“ alternativního a loutkového divadla (Pechlát), což je odvěká, již více než padesátiletá kratochvíle studentů DAMU.
V další scéně se moderní herečka německé dramatiky, laureátka několika cen (Nadace Alfréda Radoka, Cena děkana DAMU), promění v hereckou „mrdku“ a začne řádit jak pavlačová husa. Patrně je to tím usedlým oblečením a parukou. Být oblečená doslova od hlavy až k patě nemůže Míčové dělat dobře, není na to zvyklá. Avšak zrovna tato kreace jí vynesla obdiv divaček, které sice neznají Handkeho, ale za to znají seriál Ulice.
V poslední scéně to herci ještě natřou kritikům, a kritickému žebříčku Divadelních novin zvláště.
V závěrečné scéně chlapi (Pechlát, Finger, Majer) vezmou sekery a pily, a zlikvidují jednoduchou scénu z překližek. Zatímco Míčovou nechají tahat bedny s pivem.
Při derniéře fyzická likvidace scény samotnými herci byla velmi působivá, ale Pařízek to tak zrežíroval, a dělo se tak při každé repríze. Z tohoto hlediska to zas tak slzopudné nebylo.
Tři herci (Martin Pechlát, Martin Finger, Stanislav Majer) a jedna herečka (Gabriela Míčová) přijdou na jednoduchou scénu, kterou tvoří krychle z překližek, a jmou se spílati publiku, a to jak běžnému divákovi, tak i odborné divadelní obci. Herci ve snaze vyhovět Diderotově neprožívání a Stanislavského odstupu staví na hlavu veškeré herecké principy, neboť v zápalu „neprožívání“ prožívají své role, a o odstupu také mnohdy nemůže být řeč. Až jsem jim to téměř věřila. Možná v rámci terapie vyjádřili také své emoce vůči německému divadlu, a to divadelní parabolou: „Komedie – těším – německý – dlouhý“. Postižení Pařízkova souboru se projeví i ve scéně, kdy se S. Majer svlékne a pomaže se krví. Není to však avantgarda, je to totiž Schlachten! Nejpozoruhodnější inscenace německého divadla, kterou kdy v Praze uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka.
Přes veškeré (zdánlivě) neorganizované dění na jevišti dojdou hloubaví herci k závěru, že hrají v klasické hře. To, co totiž prožívají na jevišti, prožíváme i my s nimi v hledišti, z čehož logicky plyne, že se jedná o jednotu místa, času a děje. Tyto jednoty dodržoval Sofokles i Corneille. Avšak zrovna němečtí dramatici (Goethe, Leasing, Schiller) zacházejí s jednotou místa, času a děje volně.
Taktéž se „velká katedra“ činohry (Míčová, Finger) opře do „malé katedry“ alternativního a loutkového divadla (Pechlát), což je odvěká, již více než padesátiletá kratochvíle studentů DAMU.
V další scéně se moderní herečka německé dramatiky, laureátka několika cen (Nadace Alfréda Radoka, Cena děkana DAMU), promění v hereckou „mrdku“ a začne řádit jak pavlačová husa. Patrně je to tím usedlým oblečením a parukou. Být oblečená doslova od hlavy až k patě nemůže Míčové dělat dobře, není na to zvyklá. Avšak zrovna tato kreace jí vynesla obdiv divaček, které sice neznají Handkeho, ale za to znají seriál Ulice.
V poslední scéně to herci ještě natřou kritikům, a kritickému žebříčku Divadelních novin zvláště.
V závěrečné scéně chlapi (Pechlát, Finger, Majer) vezmou sekery a pily, a zlikvidují jednoduchou scénu z překližek. Zatímco Míčovou nechají tahat bedny s pivem.
Při derniéře fyzická likvidace scény samotnými herci byla velmi působivá, ale Pařízek to tak zrežíroval, a dělo se tak při každé repríze. Z tohoto hlediska to zas tak slzopudné nebylo.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu