Na letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO jsem viděla jako první inscenaci Jenovéfu a jako druhou inscenaci Dona Šajna divadla Alfa. Obě krátké inscenace jsou plné bravurního loutkoherectví, odhaleného zákulisního boje, a prima jemné hudby. Dokonce, když spadl šál, když neměl, bylo okamžitě vyřešeno, jako by záležitost patřila do představení. Obě rytírny byly odehrány s úctou k předlohám a loutkoherecké práci starých loutkářů. Ovšem největším přínosem pro dějiny loutkového divadla jsou podle mě úžasné loutky, zhotovené ze zbylých věcí „co dílna dala“. Naivní Jenovéfa s hlavičkou nafukovací panny, pozoruhodnou podprsenkou a obzvláště pikantní pánví, dona Anna lákající svého milého svými vnady, a pánové s nejrůznějšími proprietami. Syn Jenovéfy Bolestín měl na hlavičce krásné pero lesního dravce. Divadlo Alfa se uvedlo v nejlepší kondici.

Inscenace D1 (pracovní název) Slovenského komorného divadla v Martině zevrubně rozebírá problematiku stavby dálnice z Bratislavy do Košic, která má pozvednout význam regionu. Dálnice se staví od roku 1972. Inscenace by mohlo být kratší, dávám 70 minut, na místo odehraných 100 minut. Občas jsem si říkala, že jsou placeni od slova. Ovšem celkový dojem vyvažuje nedostatky. Inscenace je rozdělena do několika témat, jejichž atributy se prolínají, proto se například Claudia Schiffer zmíní v několika celcích, a v dalších celcích se zjeví jako loutka, kterou bezesporu je. Opakování je matka moudrosti a zde opakování působí funkčně. Slovenský lid s napětím očekává dostavbu dálnice (rozvoj regionu, aby nemuseli jezdit přes Maďarsko, atd., atp.), a jelikož je už velmi frustrován, dojde i na lidové tance v krojích a hru na fujary. Během představení se z cementu vytváří písmena a čísla, míchá se beton a upravuje se povrch silnice. Konec je celkem předvídatelný, vše z cementu se rozpadne, a nezůstane ani Claudia. Avšak bratři Slováci pořád mají na salaších své fujárky, tak jaká nouze, no ne?