Sobota 22. 6. 2013, pátý, závěrečný den festivalu inscenací pro děti předškolního věku, patřil dvěma soutěžním a jedné nesoutěžní inscenaci.

Inscenaci Velbloud, ryba, slepice aneb Námořnická historie pořádajícího Naivního divadla Liberec opět připravil tvůrčí tým pod vedením Jakuba Vašíčka, na základě textu, na kterém spolupracoval Tomáš Jarkovský. Jedná se o tři klasické pohádky, které se odehrají během cesty na lodi s dvěma hladovými námořníky. Hraje se vesměs činohra, a občas s předměty. Námořníci (kapitán Starej Tomáš Bělohlávek a navigátor Mladej Adam Kubišta) na loď naložili málo zásob, a tak mají hlad. Rozhodnou se sníst alespoň jedno zvíře z těch, které přepravují v nákladních kontejnerech. Jelikož jsou to ale zvířata cirkusová, a tudíž značně upovídaná a mazaná, námořníkům se nepovede sníst ani jedno.

Chtějí začít velbloudem, jehož vstup na scénu je opravdu vydařený. Marek Sýkora se v roli ošklivého velblouda vyřítí z přepravního kontejneru za divokého orientálního tance v patřičném orientálním kostýmu: má i chřestící pásek a odhalené břicho. Takový velbloud je opravdu k sežrání. Když však námořníkům dovypráví svůj úděl ošklivého káčátka, kterému se smáli arabští koně, sami vyvedeni značně kýčovitě jako „My little pony“, které pak zachránil v poušti svojí vodou z hrbu, námořníci ho nesnědí a vrhnou se po zlaté rybce.

Mohutná zlatá rybka, kterou hraje velká herečka Diana Čičmanová, se však nehodlá nechat usmažit. Námořníkům splní tři přání, a tak ji také nesnědí. Když zlatá rybka provádí svá kouzla, uvolňuje její tělo bublifukové bubliny. Rybář z jejího příběhu je Eskymák, který rybku přinese do svého miniaturního iglú, kde již čeká nespokojená žena. Iglú je vytvořeno z půlky námořnického sudu, kam se těžko manželé srovnají, natož ještě s živou rybou. Eskymačka (Barbora Kubátová) si přeje mít větší iglú, což ryba splní přisunutím druhé půlky sudu, pak chce být královnou, obě půlky sudu se dají na sebe a vytvoří tak mohutnou královskou krinolínu, a pak žena chce, aby bylo aspoň týden teplo. To znamená, že začne tát nejdříve zvětšené iglú, pak ledy vůkol, a Eskymačka se utopí. Zlatá rybka je zachráněna, a námořníci se vrhnou po slepici.

Kapitán lodi vezme sekeru, kterou mu kohout očaruje tak, že se rozpadne na kusy, takže nemá čím seknout. V jejich příběhu, který vypráví námořníkům, běhá podnikavá Slepice (Markéta Sýkorová) po jevišti jak vítr, aby sehnala vodu pro Kohoutka. Hned na druhé zastávce ve své pouti, na zámku, mohla nabrat vodu z kohoutku, a nemusela se dál plahočit, ale to ji nenapadlo. Kohout (Tomáš Holý) není v této verzi jen nečinně „leží tam v komoře, nožky má nahoře“, ale různými eskamotérskými triky pomůže Slepici k vodě, která ho zachrání, a k dortu, který dostane kapitán Starej, a zachrání tak námořníky od hladu.

Následovala španělská inscenace Kámen po Kameni divadla L´home dibuixat. I ta se věnovala kouzlu, které má moře pro lidi, a zvláště pak pro ty z vnitrozemí.

Loutkoherec Tian Gombau si na jevišti vytvořil kruhovou písečnou pláž, kde sbíral kameny. Uprostřed byla stará lodní bedna, opletená rybářskou sítí, s mušlemi a mořskými hvězdicemi. Už to mně stačí k dojetí. Jednou loutkář potkal na pláži zvláštní osobu, která hledala přátele, ale její sousedi si s ní ani nechtěli povídat.

Plážovou osobu vytvořil loutkář z vlastní ruky, tělo z konzervy od olejovek a hlavičku z kamene. V konzervě bylo umístěno i srdce, sice z kamene, ale srdce panáčka vůbec kamenné nebylo. Herec si ještě na ukazováček a prostředníček navlékl boty, a iluze plážové bytosti byla dokonalá. Dokonalá byla i animace bytosti, zvláště její válení se po pláži.

Když plážová bytost konečně našla kamaráda, oslavila to bujarým večírkem se svítícími lampiony a ohňostrojem (z konfet) za mohutného aplausu potěšeného publika.

Sdružení Serpens a DAMU Praha uvedli pohádku Bylo nebo nebylo nebo bylo. Pohádka byla poskládaná z mnoha dalších pohádek, např. o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, či o Jabloňové panně. Loutky Jany Špalové jsou inspirovány soustruženými lidovými hračkami. Výtvarnici se podařilo charakterizovat jednotlivé hrdiny, sličného prince v modrém, jeho tatínka krále v tmavém oděvu, který u hlavy začínal největším okružím, které se k pasu zužovalo, zato maminka královna měla u krku nejmenší okruží, a u nohou největší okruží, podobně jako obrácený trychtýř. Široký byl něco jako balon s hlavičkou, Bystrozraký měl na očích plechová víčka, a Dlouhý měl na jevišťátku vidět jen dvě tyčovité nohy. Po různých dobrodružstvích se princovi dostala princezna za ženu. Milá inscenace, plná studentského nasazení a vtípků.

Zdá se, že mladí tvůrci dnes raději volí pro jednu inscenaci více příběhů, které doplní nějakým rámcem (Velbloud, ryby slepice Naivního divadla Liberec, námořní loď a hladoví námořníci, a Bylo nebo nebylo nebo bylo Serpens, příběh krále a královny postižené falešnou březostí), případně na rámec rezignují (Ptej se proč divadla Alfa). Domnívám se, že v dnešní klipové době je to cesta jak k publiku, tak k dalšímu vlastnímu tvůrčímu rozvoji.

Pokud jde o inscenace pro děti mladší tří let, letos žádná z nich nedosáhla úrovně inscenace Ha Dede maďarského souboru a belgického režiséra, která v Čechách hostovala na Mateřince ´11 v Naivním divadle Liberec a na Ohromných maličkostech v Divadle na Zábradlí v Praze.

Pro všechna festivalová představení opět, jako každý ročník festivalu, připravili herci Naivního divadla Liberec osobité úvody, letos za zvuků hudby a limerických veršů. Po výstupu herců ještě následovalo sloní zatroubení, a pak se teprve mohlo začít.