Poslední festivalový den, neděle 13.9., přinesla čtyři inscenace. Všechny byly, řekněme, diskutabilní, možná provokativní.

Sociálně angažované pásmo O hezkých věcech, které zažíváme divadelního souboru Masopust ve mně vzbuzovaly značně asociální pocity. Chlapci z Masopustu patrně zkoušeli, co publikum vydrží, a zdá se, že většina publika s tím pozoruhodným dílkem, divadelní dílnou či divadelní laboratoří rezonovala. Cílem představení nebylo, aby diváci zažívali hezké věci. Ale jako vyzkoušet si práci s trapností na jevišti, proč ne.

Taneční drama pořádajícího divadla J.K.Tyla Smrt v Benátkách přinesla většinou povedené obrazy ze života spisovatele Gustava von Aschenbacha. První půle byla značně mrtvolná, skoro budila dojem, že už všichni umřeli. Ovšem, kdo vydržel i druhou půlku, zjistil, že tvůrci chtěli říci, že před příjezdem do Benátek spisovatel nežil naplno. Druhá nabízí více života i kultivovaného pohybu, pracuje se s točnou, po které projíždí jako na promenádě benátská smetánka. Mezi polským chlapce, spisovatelem a chlapcovými kamarády je čitelné napětí a přitažlivost. Příjemně strávené divadelní odpoledne.

Dychtivě očekávané představení islandského divadla Vesturport, které přijelo s inscenací Vlnolam, vzbudilo spíše rozpaky. Představení se odehárvalo na malém jevišťáku, spíše krabici s jednou otevřenou stěnou do publika. Krabici představovala kajutu rybářského škuneru, plujícím za polárním kruhem. Krabice se vytrvale kývala jako na moři, a občas se ozval zvuk lodního motoru. Škuner řídil starý kapitán, který loď spíše neřídil, a rybáři tak nechytili ani jednu rybu. Rybáři tak nic nevydělali. ("...tuhle práci zaplatil by asi jenom cvok.") Zpočátku představení dobře navodilo atmosféru ryze pánské společnosti, uzavřené na malém kajutním prostoru, která se snaží nějak během plavby zabavit. Pokud jsem to dobře pochytila, muži jsou většinou ztracenci bez dokončeného vzdělání a s trudným životem. Po přestávce se v kajutě objeví žena, a začnou se řešit věci. Vzhledem k tomu, že se mluvilo hodně a rychle, titulky byly opožděné a střídaly se tak rychle, že se nedaly přečíst, šťastně netuším, co nám chtěli autoři říci.

Činohra Slovenského Národného divadla z Bratislavy uvedla na závěr festivalu inscenaci Láskavé bohyně. Jedná se o dramatizaci devětsetstránkového románu Jonathana Littela o skalním nacistovi a členu SS francouzsko-německého původu Maximiliánu Auem.

Opět se mi představení láme na část do přestávky a na část po přestávce. V první půli, které se odehrává na Ukrajině, působí němečtí vojáci jako rozšafní slovenští strejcové, kteří by neublížili kuřeti. Jejich kanceláře jsou vyzdobeny uměleckými díly, kterých stále přibývá, stejně jako vyloupených židovských domů. Po večerech si důstojníci nechávají hrát na klavír, a dávají si k narozeninám hodnotné dárky. Práci jim občas něco pokazí, třeba fakt, že všude, kde chtějí vykopat masový hrob, už Sověti ukrajinské obyvatele zakopali, a Němci teď nové várky nemají kam dávat.

Po přestávce končí idylka kdesi daleko na Východě, Aue se stává členem SS, a černá uniforma s hákovým křížem vytváří atmosféru strachu. Aue se rozhádá se svou rodinou, se sestrou a s rodiči. Se svou sestrou dvojčetem možná měl i dvě děti. Děti vychovávala jeho matka a otčím. Traumatu z dětství se Aue snaží zbavit tím, že oba rodiče zabije. Protože se politická situace obrátí, Aue zabije i svého největšího ochránce kvůli overalu francouzského řemeslníka, a v overalu uteče do Francie, kde díky znalosti francouzštiny na úrovni rodilého mluvčího nevzbudí podezření. Ožení se a žije šťastně až do smrti. V závěrečném monologu obviňuje zbytek lidstva, že se dostal do různých protivenství, a že ostatní lidé by se na jeho místě chovali stejně.

Hraje se přehledné měšťanské divadlo, které se snaží provokovat ožehavými tématy, ale jenom trochu, aby nám abonenti nezrušili předplatné.