To jsem si takhle řekl, že jsem už dost starý a viděl jsem už relativně dostatečné množství divadelních představení na to, abych dozrál ke zhlédnutí té nejznámější a nejklasičtější tragédie, která se objevuje na divadelních jevištích po celém světě. Do této doby jsem se s touto hrou setkal jen ve dvou verzích. Tou první byl film z roku 1996 s Leonardem DiCapriem a Claire Danes v hlavních rolích, který jsem poprvé a naposledy viděl někdy v roce 2002 ve svých 15 letech. A druhou verzi jsem viděl loni v červenci v kině, přičemž v tomto případě se jednalo o přímý přenos divadelního představení z Londýna v režii Kennetha Brannagha. Teprve nyní, ve svých 30 letech, jsem se ale setkal s představením Romeo a Julie jako přímý divák v publiku v některém z divadelních provedení. A nebylo to mé jediné poprvé. Hra Romeo a Julie mi totiž zavdala záminku poprvé v životě se podívat do Divadla Na Vinohradech. O to slavnostněji a intenzivněji jsem pak inscenaci i celý večer vnímal.

Je tedy asi pochopitelné, že má očekávání byla nemalá. Z mé strany jsou zde totiž vždy nemalá očekávání od každého představení, které zhlédnu v Praze. Žiju totiž v Českých Budějovicích a do Prahy jezdím na divadelní představení vlakem. A když mám strávit dohromady včetně zpáteční cesty zhruba pět hodin ve vlaku, abych nějakou inscenaci zhlédl, snažím se vybírat taková představení, od kterých očekávám, že mě zaujmou, že mi něco dají, že budou nezapomenutelná. Romeo a Julie v podání Divadla Na Vinohradech navždy zůstane mým prvním žívým setkáním s touto hrou. A troufám si říci, že už to jej učiní v mých vzpomínkách nezapomenutelným. Ale nyní už k inscenaci samotné.

Předně musím zmínit jeden důležitý fakt. Ještě před začátkem představení vystoupil na jeviště Otakar Brousek ml., aby omluvil herce Tomáše Dastlíka, který si pár hodin před představením něco udělal s nohou a nebyl schopen chůze. Aby se představení nemuselo rušit, jeho roli se uvolil převzít umělecký šéf Divadla Na Vinohradech a zároveň režisér této inscenace Juraj Deák, který svou roli pochopitelně četl z papíru. A k mému údivu nejen, že mi tento zásah do koncepce hry nepřišel nikterak rušivý, ono to dokonce působilo tak nějak přirozeně a hlas pana režiséra Deáka k jeho roli perfektně seděl. A nutno dodat, že až na jedno přeřeknutí to zvládl odehrát se ctí.

Hra samotná ve mně však vzbuzovala rozporuplné pocity. Zatímco Marek Lambora jako Romeo působil absolutně přirozeně a věřil jsem mu jeho zamilovanost, jeho sebetrýznění i to, že by byl schopen se pro lásku zabít, Sabina Rojková se v mým očích stala jen jakýmsi pokusem o Julii. Nevím, proč mám ten dojem, ale to zamilování, to sebetrýznění, to, že by se kvůli lásce byla ochotna zabít, jsem jí narozdíl od jejího kolegy nevěřil. Možná v jejím projevu chyběla větší procítěnost, možná jí scházelo potřebné charisma, které naopak nepostrádal představitel Romea. Neříkám, že by jí chyběla snaha, naopak věřím, že do role dala maximum, kterého byla schopna, ale dle mého názoru se herečka musí jako Julie narodit a mít to v sobě, a to se asi ne každé herečce povede. Toto jsem si nejlépe ověřil u závěrečné scény. Zatímco Romeova smrt ve mně vzbudila lítost a emoce, Juliinu smrt jsem prožívat nezúčastněně a nevyvolala ve mně žádné chvění. Jaký to rozdíl oproti přímému kinopřenosu z Londýna, kdy jsem při závěrečné scéně upustil i nějakou tu slzu. A co považuji za absolutní trapas je fakt, že Sabina Rojková jako Julie přišla před závěrečnou scénou do hrobky sama, ačkoliv měla být dle scénáře v hlubokém spánku k neroznání podobnému od mrtvolného stavu. Očekával bych, že na ten pomyslný katafalk bude přinesena, a ne, že přijde po svých. Samozřejmě nevím, jestli to bylo vidět jen z předních řad, nebo ze všech míst v divadle, já sám jsem seděl ve třetí řadě uprostřed, ale působilo to dost nepochopitelně a rušivě.

Inscenace samozřejmě stojí a padá s ústředním mileneckým párem, ale není jen o nich. Co se týče ostatních herců, a celkového pojetí inscenace, nemohu být maximálně spokojený. Vévoda v podání Tomáše Töpfera jako velká mluvící hlava na plátně? Trochu jsem z toho cítil rouhačskou snahu režiséra představit vévodu jako Boha, který rozhoduje o vině a nevině, o zločinu a trestu. Musím říci, že to vyznělo velmi působivě, ale zároveň rušivě, takže z mé strany další rozporuplná reakce. Rovněž mě mrzí upozadění Romeových rodičů, kteří nedostali téměř prostor, stejně jako mi vadí nepochopitelná úprava textu. Kam se poděla zmínka o poslovi, kterého otec Lorenzo pošle za Romeem, aby jej informoval o svém plánu? Za vypuštění této pasáže má u mě pan režisér palec dolů. A pojetí otce Lorenza jako nějakého hippie mnicha mi přišlo přinejmenším zvláštní. A co mě rovněž mrzí, že z chůvy v podání Terezy Bebarové se se v inscenaci stává téměř hlavní postava. Což by asi ani nevadilo, kdyby se její výstupy neměnily téměř až v exhibici.

Zatím to vypadá na mou velkou nespokojenost, ale teď se dostávám ke kladům inscenace. Kromě samotného Romea, který je v mých očích naprosto dokonalý, musím vyzdvihnout rovněž herecké výkony Matyáše Řezníčka (Mercuzio), Marka Holého (Tybalda) a Václava Jílka (Benvolio). Rovněž Svatopluk Skopal jako Capulet předvedl solidní výkon. Co se velmi povedlo, to byly šermířské souboje, které působily efektivně a uvěřitelně. Bez výhrad a s nadšením hodnotím také samotnou scénu, která byla vybrána velmi účelně. Využití části propadliště bylo rozhodně dobrým nápadem stejně jako konstrukce využitá jako Juliin balkon, ale rovněž i jako hrobka. Velmi zvědavý jsem byl pak především na slavnou balkonovou scénu. Ta mi přišla nápaditá a povedená, zatímco Julie stála na balkoně, Romeo vyběhl do publika a komunikoval s Julií stojíc někde kolem třetí řady sedadel. Rozhodně super nápad. A velké plus uděluji i za kostýmy koženého vzhledu, které působily moderně, ale zároveň více než vhodně do celé iscenace zapadly.

Abych svůj dojem shrnul do nějakého smysluplného hodnocení. Inscenace vinohradského divadla má zajisté své nedostatky. Ale má i své světlé body, kterých není málo. Je samozřejmě obtížné zaujmout s touto hrou v tom velkém množství inscenací, které jsou k vidění nejen u nás, ale po celém světě. Chápu snahu o úpravy a inovace, chápu i využití textu, který není po celou dobu veršovaný, ve snaze přiblížit se současnému jazyku a vyjadřování. Chápu i snahu nabídnout odlehčenější momenty, kterých je díky postavě chůvy na jevišti dostatek. Snad chápu i využití Tomáše Töpfera z promítacího plátna. Co ale bohužel nelze přejít je výkonnostní rozdíl v hereckých výkonech Marka Lambory a Sabiny Rojkové. Zatím Lamborův Romeo je bezchybný, Rojkové Julie má mezery a nedostatky. A to je stěžejní pro mé vnímání celé hry. Každopádně nelituji, že jsem se na tuto inscenaci vydal. Rozhodně to byl fajn večer, který mi nabídl zajímavý zážitek, ať už v podobě záskoku pana režiséra Deáka, nebo především v podobě objevení Marka Lambory, kterého jsem do tohoto večera neznal, ale nyní už ho registruji a rozhodně chci sledovat jeho herecký vývoj dále, protože v něm vidím ohromný herecký potenciál. Rozhodně ale stojí za to se na tuto inscenaci vydat a seznámit se s tím, jak se inscenuje klasika všech klasik na scéně Divadla Na Vinohradech. Já osobně jsem spokojený na 60%.

/Hodnoceno dle reprízy ze soboty 8. dubna 2017 od 19 hodin v Divadle Na Vinohradech/