Nový překlad, když Suchařípův vůbec nezestárl? Proč ne, ale důvod hledám marně.

Na obnažené scéně teče na velkém plátně pomalu, ale neúprosně řeka, dům se proměnil v zemljanku, zpod úrovně podlahy, která symbolizuje kulečníkový stůl, se derou postavy z minulosti. Nápad s kulečníkem se mi zdá zajímavý - i život má svá pravidla a zákonitosti. Když se pravidla změní, nemůže už Gajev se svou osvědčenou strategií (Žlutou do rohu! Od koule na mantinel a do středu.) uspět. Až na neustálé opakování této repliky (pochopitelně v novém překladu, ale ten mi v paměti neuvízl) se však s “kulečníkovým nápadem” nepracuje.

Noblesní Raněvská se ještě brání novým pořádkům - cynismem, rozhazováním peněz, kterých se zoufale nedostává, energií. Ale vlastně už všechno vzdala. Nechce se zachránit. Lopachin je jí sympatický, ale jen jako jistá pozoruhodnost, zvířátko v ZOO - žádný vášnivý vztah mezi nimi není. Péťa Trofimov se blíží k padesátce a je mi záhadou, jak mohl být před pěti lety mladíčkem. Tenhle údaj prosí o škrtnutí.

Herci bojují s hlasitou hudbou - často jsem z šesté řady marně odezíral ze rtů. Sympatičtí mi byli Vaculův Lopachin a dojemně bezradná Varja Pavly Gajdošíkové - jejich krátká závěrečná scéna pro mě byla vrcholem inscenace. Ta ovšem jako celek nic nového nepřináší. Žádné zásadní sdělení jsem z ní nevyčetl. Škoda.

Asi chápu zásadu, že inscenaci nelze hodnotit před oficiální premiérou, ale v současné covidové situaci je to trochu pitomé. Hraje se pro veřejnost - je tedy možné hodnotit.