Ve svém vítězném tažení světem doputoval Ivan Alexandrovič Vyrypajev konečně i do Plzně. Tento dvaačtyřicetiletý ruský dramatik, dramaturg, herec, scénárista a producent má na svém kontě už skoro dvě desítky her, do češtiny je přeložena asi čtvrtina – zejména díky Tereze Krčálové, jejíž překlad Iluzí zní i v Plzni.
Mladí inscenátoři Kristýna Kosová a Adam Svozil za sebou nemají mnoho zkušeností, a přece nás s bravurou provádějí všemi úskalími a nástrahami textu. Chytře škrtají, zhutňují vypravování. Rozdělují text jiným postavám, zpřehledňují jej.
Autor předepisuje, aby dvě postavy byly třicetileté a dvěma aby bylo 35 let. Inscenátoři to v Plzni porušují, ale mají pro to dobrý důvod. Třeba se pletu, ale chápu to tak, že v žádném věku nejsme objektivní, vždycky hrozí, že žijeme v iluzi. Rámcem vypravování je jakási slavnost, na níž jsou pronášeny přípitky a proslovy. Slavnostně znějící hudba Jakuba Borovanského v některých chvílích skoro přehlušuje slova - zdá se mi, že tehdy, když jsou neupřímná, prázdná, určená veřejnosti.
O čem se hraje? A našich nejistotách, zmatcích, o tom, že často sami nevíme, co je pravda. Že zoufale a marně hledáme „něco pevného v tom ohromném neustále se měnícím vesmíru". O tom, že lež je často hezká a jednoduchá, zatímco pravda bývá nepříjemná a komplikovaná. Téma zatraceně aktuální. Rozlišit dnes třeba ve zpravodajství pravdu od lži je úkol bezmála nadlidský.
Jak postupně pronikáme hlouběji do labyrintu vztahů dvou manželských párů, jsou nám všichni vypravěči blíž - v tomto případě i fyzicky. Neobvyklé řešení scény Jána Tereby to umožňuje. S množstvím informací se zároveň zvětšuje hrací prostor, aby na závěr zmizel docela. Iluzi vytvářejí i Terebovy kostýmy - pod černým lesklým povrchem se skrývají barvy. A zatímco Jana Kubátová vypadá elegantně a mladě, Kamila Šmejkalová má kostým skoro babičkovský.
Vyrypajevův text vyžaduje od herců razantní střihy. Pobavený a ironický odstup, lehkost, a zároveň ponor a prožitek. Neustálé balancování na hraně. V rychlosti střídání poloh a pevnosti gest zdá se mi být nejpřesvědčivější Pavel Neškudla, ale obsazení je zkrátka dobré, všichni jsou soustředění a přesní. A Michal Štěrba je ve svém živlu – ironie je mu vlastní i v soukromém životě.
Nicméně už Mácha věděl, že lehký smích na tváři může být jen maskou, která skrývá smutek a nejistotu uvnitř. Karel Čapek v poslední části své noetické trilogie přemýšlí, nakolik objektivně jsme schopni nahlížet na svůj život. A tak bychom mohli pokračovat. Vyrypajev nepřináší nic závratně objevného, ale dělá to zajímavě a vtipně.
Plzeňské Iluze se zkrátka povedly. Tahle osmdesátiminutová inscenace ve vás bude dlouho doznívat a vrtat vám hlavou.