Jakub Čermák vytvořil působivou jevištní báseň o smrti, strachu z ní, o bolesti, nemoci a bezmoci. Začíná scénou jako z Bergmanova filmu, ale postupně se noříme jednotlivými vrstvami hloub. Zhoubná nemoc visí nad nemocnou a nad celou její rodinou jako Damoklův meč a všichni si ne/přejí, aby už byl tomu trápení konec. A když nastane a všechny zaskočí, řeší se drsně dědictví a pohřeb.
Režisér nabízí silné obrazy, které jsou originální, výtvarně nádherné a dle mého snadno čitelné. Velmi dobrým hereckým výkonům kraluje Lenka Schreiberová jako Anna, která na konci cituje z deníku zesnulé Agnes (včetně citátu v názvu blogu) a která si jako jediná z pozůstalosti vybrala to nejcennější, totiž zkušenost hlubokého prožitku. Povrchním hlupákům, kteří chápou jen řeč peněz, byla k smíchu - ale citlivým divákům ani omylem.
Pro některé návštěvníky Horáckého divadla byla inscenace evidentně nad jejich síly, v Praze by se jí dařilo výrazně líp.
A ještě jedna poznámka.
Už jsem si zvykl, že do divadla chodí neomaleně i pacienti plicních oddělení v různých stádiích choroby, ale na hlasité poznámky k dění na jevišti si nejspíš nezvyknu nikdy.
Naposledy jsem se s tím setkal u plzeňského Vojcka od dua SKUTR. Někteří diváci byli vzteky bez sebe, že nerozumí dění na jevišti. Chybu pochopitelně nehledali u sebe a hlasitě vzdychali, ostentativně zívali a pronášeli poznámky. I v Jihlavě se vzteklouni našli, hlasitě komentovali a já je byl nucen co nejlaskavěji požádat, aby drželi huby.
A nemůžu na to přestat myslet. Kde se v lidech bere ta drzost kazit ostatním zážitek z divadla? Podle potlesku soudím, že se to mnohým moc líbilo. Máme se nechat šikanovat tupouny, nebo se ozvat?