Hned dvě hry britské dramatičky Niny Raine uvedla v české premiéře v minulé sezóně pražská divadla. Po březnovém Konsentu v Činoherním klubu to v květnu 2023 byla v Divadle na Vinohradech hra Bach & synové. Stejně jako Konsent i Bach & synové lákal na zajímavé téma a stejně jako v případě Konsentu i hra Bach & synové mi potvrdila, že téma Nina Raine najít, či vymyslet umí, ale výsledný text mě ani tentokrát nepřesvědčil o její schopnosti jej poutavě a jasně zpracovat.

Hra Bach & synové se soustředí dle předpokladů na skladatele a hudebníka Johanna Sebastiana Bacha a jeho rodinný život. Vedle něj tak na jeviště přivádí tři jeho syny, obě manželky a společně s nimi ještě rodinnou služebnou – sestru první manželky, a v druhé polovině i pruského krále Bedřicha Velikého. Johanna Sebastiana Bacha představuje Nina Raine jako hudbě a bohu plně oddaného muže, který se snaží své dědictví, za něž hudbu považuje, zvelebit a předat pak dál svým synům a následovníkům, do nichž své umění „vtlouká“. Příliš přitom nerozumí odlišným pohledům a názorům, a neplní-li synové jeho představy, těžko k nim hledá cestu. Ani se nepokouší, věrný svému pohledu, že jako se talent nedá vynutit a vydřít, nejde to ani s láskou. První manželství a odpovídajícím způsobem k tomu i první polovina inscenace, v níž dva jeho nejstarší synové teprve dospívají, je tímto jeho povahovým rysem značně ovlivněna, ostatně se od rodinné lekce hudby dlouho nikam dál neposouvá.

Až na jejím konci po Bachově ovdovění a posléze v druhé části se děj hry chronologicky dostává dál, k druhému Bachovu manželství a nyní již skutečně ke kolizím, problémům a sporům s již dospělými syny. Právě tam, kde získávají prostor hádky s prostředním z nich, Karlem Filipem Emanuelem, Karlova vlastní kariéra, či později diskuze s druhou ženou – o životě, dětech: jejích i, a to zejména, těch již dospělých z prvního manželství, inscenace konečně nabývá na větší zajímavosti a záživnosti. Do té doby a s výjimkou těchto scén, bohužel zůstává u poněkud útrpné statičnosti. Zcela nedynamická režie Juraje Deáka, která se navíc vyžívá v patetických klišé, hlavně při obou znázorněných scénách smrti, bohužel přebujelému textu nepomáhá. Ten by si zasluhoval výrazné škrty, z mého pohledu přísnější dramaturgické uchopení a jasnější výběr toho, o čem se vlastně má hrát. Vedle Bachova rodinného života totiž až příliš velkou pozornost klade na hudbu jako takovou, Bachův profesionální život i nešťastnou povahu – všechno snad zajímavé momenty, ale na jednu „upovídanou“ inscenaci je toho moc. Zvlášť, když se ze všech témat nedaří seskládat přesvědčivý celek, do něhož by tyto jednotlivé střípky zapadly.

Samy o sobě jsou tak na inscenaci nejvýraznější a nejpovedenější zmiňované scény s Bachem seniorem a jeho prostředním synem a druhou ženou. Výborné herecké výkony Radka Holuba, Marka Lambory a Anety Krejčíkové je posouvají ještě dál. Velmi dobře fungují rovněž scény z berlínského královského dvora, s králem Fridrichem, jehož přesvědčivě ztvárnil Václav Svoboda. Ať už jde o tu, kdy na jeho dvůr prostřední Bachův syn teprve přichází, tak i pozdější, zaznamenávající návštěvu Johanna Sebastiana Bacha u krále a na jeho dvoře pak inscenující další střetnutí rozhádaného otce a syna.

Ondřej Brousek jako nejstarší Bachův syn, Simona Postlerová v roli první manželky Marie Barbary a Vendulka Křížová jako její sestra Katharina mají možnosti značně omezené – především s ohledem na absentující vývoj svých postav. Vilém Bach je od počátku prezentován jako rozevlátá umělecká duše se sklony k alkoholismu, nejvýrazněji se projeví v konfliktech s bratrem. Katharina je šedá myš v pozadí Bachovy domácnosti, jejíž vztah ke švagrovi je naznačen jedinou kratičkou scénou, na kterou dál nic nenavazuje. Marii Barbaru inscenace vykresluje jen jako dlouholetou manželku, matku, utrápenou a snad trochu žárlivou ženu – převážně ovšem jako postavu dost nemastnou, neslanou, až pochopitelně Bachem přehlíženou (v rozporu s promluvami obou postav i jejich synů – z těch něco podobného hned od počátku úplně nevyplývá).

Realizující kostýmy Jany Hauskrechtové a jednoduchá scéna Karla Čapka, na níž prim hrají hudební nástroje – ať už v rozích scény umístění hudebníci živě a velmi působivě interpretující Bachovu hudbu (v hudebním nastudování Ondřeje Brouska a Matěje Kroupy), či nástroje Bachovy v jeho domácnostech a  Bedřichovy v královském paláci – společně právě s  živou hudbou inscenaci vhodně slouží. Kdyby se stejnou „jednoduchostí“ projevoval i text a inscenace celá, šlo by o trefu do černého. Ne náhodou tam, kde nabízí dramatické situace a konflikty, jež se hercům daří působivě ztvárnit, inscenace funguje. Bohužel často se mezi těmito základními složkami topí v nánosu slov o tom všem kolem, mezi nimiž se poněkud vytrácí její dramatický potenciál.