Předem bych velmi rád zdůraznil, že tvůrcům velice fandím, cením si jejich nadšení pro uvádění nových textů a jejich práce, již na této inscenaci strávili. Rozhodně podle mě stojí za návštěvu a ani se o její návštěvnost neobávám, myslím, že bude velmi populární, takže i přes relativně nízké hodnocení je to svým způsobem zážitek.

Rád bych začal klady - hlavním přínosem představení pro mě byl soukromý objev Eriky Stárkové, kterou jsem před tím neznal a která je prostě skvělá, živelná, talentovaná, krásná ženská... Ani pánové ve svém snažení nezůstávají nikterak pozadu a sledovat hemžení na jevišti mě díky skvělé souhře opravdu bavilo.

Bohužel text sám o sobě už mi tak dobrý nepřijde, stěží bych popsal jeho strukturu nebo dějovou linku, i když se občas objeví nějaké vztahy mezi postavami, jedná se spíše o sled jistých myšlenek a relativně oddělených výstupů jednotlivých herců, který občas přechází do kabaretní a bohužel i takové stand-up-apelativní formy.

I přes usilovné snažení jsem si nebyl po skončení představení s to dát dohromady, o co autorovi přesně šlo, zda tam byla nějaká úštřední myšlenka, která by tomu textu dávala nějaký smysl. Sám za sebe jsem ji nenašel, spíš se mi to na konci rozplizlo do jednotlivých témat, která možná trápí gay komunitu a která já považuji víceméně za klišé, bylo tam akcentováno téma osamělosti, ale i spousta jiných věcí. Jako nejvydařenější mi přišla variace E. Stárkové na 50 odstínů šedi, jasně, je to divácky vděčné a trošku to vytrhne publikum z letargie, která se může dostavit (tempo kolísá a inscenace bez přestávky je relativně dlouhá). Naopak nejproblematičtěji se jevily monology Jirky Böhma ke konci, které už překračovaly rámec divadelní inscenace a i přes dobrý civilní výkon mě dost iritovaly, tam asi ta šíře tématického záběru překročila pro mě únosnou mez.

Je také otázka, do jaké míry sledujeme původní dílo autora, aktualizace vzhledem k českému prostředí jsou značné (pochopil jsem, že kvůli původním odkazům na německou politiku, které by český divák nerozuměl), také se dočkáme mnoha prvků, kdy herci vystupují z inscenace a stírají se rozdíly mezi postavami a jejich reálnými životy - například narážky na divadelní působení Tomáše Kobra. Tyto pokusy být nad hrou a místa (řízené) improvizace mě nejprve bavily, později se ale s vyloženě patetickými místy vlastně dost tloukly.

Co vás na představení asi upoutá, je množství písní, které tam zazní. Trochu okaté je, že většinou v podání Jirky Böhma a Eriky Stárkové, prostě protože narozdíl od Tomáše Kobra a Honzy Grundmana umí (velmi dobře!) zpívat. Interpretace jsou silné a velice rád bych si poslechl vyloženě soundtrack z tohoto počinu, bohužel na druhou stranu trochu retardují děj a já osobně jsem si už u tak posledních čtyř říkal, že by to po nich tak nějak mohlo pomalu končit... Neskončilo a já ani nevím, jak to skončilo :-) Tvůrci v anotaci mluví o divadelní youtube párty, což je taková berlička částečně ospravedlňující jejich zařazení, ale ostatní věty z anotace (na pomezí...všeho) sedí. Spolu s projekcemi mi to tak trochu připomnělo strukturu inscenace Plantáž.

Dlouho jsem nechápal název představení, až pak jsem si na googlu našel, že https://www.youtube.com/watch?v=Xuz94ZIPfJk je nějaká píseň z 80ek (také na jevišti zazní) považovaná tehdy za gay hymnu, píše se: "The song addresses key issues in 1980s LGBT culture. It addresses family rejection for being homosexual and homophobia in British society. It also deals with loneliness and bullying  through societal and familial rejection.", což mi napovědělo, o čem asi představení bylo.

Shrnul bych to tak, že se podle mě nejedná o nějaký dramatický klenot, myslím, že Petr Kolečko umí napsat lepší buzní hry bez tolika patosu, ale je sympatické, že se v tom protagonisti našli, je vidět, že je to baví.