Pro nezasvěcené možná trochu záhadný titulek odkazuje na inscenaci Lakomce v provedení souboru Geisslers Hofcomoedianten. Soubor zde zatím nemá vlastní rubriku, proto na úvod několik slov přímo o něm.

Podnět k založení souboru vzešel od známého muzikologa, zakladatele a ředitele letního festivalu barokní kultury Theatrum Kuks Stanislava Bohadla. Soubor se vyčlenil z náchodského uskupení DRED, na jehož činnost volně navázal, ovšem od samého počátku hledal svou vlastní cestu. Za sídlo nového divadla si zakladatelé zvolili symbolicky Kuks, protože jejich prvním cílem se stalo vyhledávání zapomenutých barokních textů a jejich přiblížení dnešním divákům prostředky současného alternativního divadla. Exotický název pak připomíná Antona Josepha Geisslera (+ 1723), principála Šporkových divadelních společností, působících v Kuksu i v Praze. Roku 2002 v rámci nultého ročníku festivalu Theatrum Kuks soubor uvedl po 284 letech v novodobé premiéře hauptakci Amor tyran, text Šporkova dvorního autora Heinricha Rademina podle starší hry Johannese Riemera (v obnovené podobě z roku 2006 se hraje dodnes). A od té doby každoročně obohacuje program festivalu nejméně jednou novou inscenací. Pro svá představení i pro hostování jiných divadel členové souboru postupně vybudovali ze staré kamenné stodoly nový Comoedien-Haus. Kromě toho se podíleli na dílnách commedie dell´arte, které v Kuksu vedl italský divadelník Luca Cairati a jejichž výsledkem byla inscenace hry Basilisco di Bernagasso aneb Nevděk světem vládne od F. A. Defraina (ve spolupráci s Malým vinohradským divadlem). Soubor se pravidelně účastní přehlídek různých typů, několikrát úspěšně hrál na Jiráskově Hronově, od roku 2008 navštěvuje i zahraniční festivaly (Rakousko, Maďarsko, Itálie, Polsko). V posledních letech se postupně profesionalizuje, rozšiřuje svůj provoz i na období běžné divadelní sezóny a svou činnost zaměřuje více i na Prahu (hostování v Činoherním klubu, Žižkovském divadle, Paláci Akropolis aj.). Kromě textů ze šporkovské knihovny hledá i další zdroje inspirace (např. právě Molièrova Lakomce). Pod svá křídla převzal také dvě „nebarokní“ inscenace, vzniklé původně v rámci jiných uskupení (Onehand Jack od Stefana Benniho a vokálně-loutková koláž Pražské legendy v režii Matiji Solceho). Impresáriem divadla je od jeho založení Stanislav Bohadlo, uměleckým šéfem režisér a herec Petr Hašek.

Informace, že se „Geissleři“ pustili do inscenování Molièrova Lakomce, mě před rokem dost překvapila. Posun k nejklasičtější klasice, obehrané snad všemi velkými divadly, mi s jejich dosavadní produkcí, kterou jsem znal, nějak nešel dohromady. Předpokládal jsem ovšem, že jejich přístup nebude pietní a že Lakomce patřičně „odklasičtí“ a „zalternují“; otázkou bylo, do jaké míry se toho odváží. Nezklamali. Režisér Petr Hašek s dramaturgem Otakarem Faifrem seškrtali text na aktovku o délce 75 minut (původně – dnes je představení ještě o něco rychlejší), zredukovali počet postav na šest nejdůležitějších a děj posunuli do časů, kdy se v kinech promítaly grotesky a hrál se swing. Pro strukturovanější vyznění použili paralelně dva překlady: klasický od Jaroslava Vrchlického a ten nejnovější od Vladimíra Mikeše. Také výklad jednotlivých postav se výrazně posunul. Pokud u Molièra působí Harpagon jako kreatura vyčnívající nad svým většinou celkem slušným okolím, pak tady se kladní hrdinové vůbec nevyskytují. Všichni kradou, všichni intrikují, všichni donášejí jeden na druhého. Harpagonovy děti jsou dost nesnesitelní spratci a Mariana s Valérem (vlastně s Valérií) si s nimi nikterak nezadají.

Scénu tvoří několik moderních pracovních – jakoby kancelářských – židlí, Harpagonova šéfovská sedačka a staré rádio na vysokém sloupu, které odměřuje čas (vše se odehraje jako u Molièra během jednoho pracovního dne). Po příchodu herců zjistíme z jejich pohybu po scéně, že prostor je vlastně ještě rozdělen imaginárními stěnami a dveřmi na několik minikanceláří jakéhosi velína Harpagonovy rodinné firmy. Imaginární stěny a dveře vytvářejí dojem labyrintu, kterým se postavy musí složitě proplétat, za jehož stěnami a dveřmi se mohou schovávat, případně nepozorovaně odposlouchávat rozhovory druhých. Prostě dokonale tísnivá atmosféra všudypřítomného ohrožení. Scéna se během představení dvakrát pootočí, takže se do popředí vždy dostane prostor, kde se příslušný výstup odehrává. Navíc získáváme dojem, že na dění nahlížíme z různých úhlů pohledu. Hodně se pracuje i s dalšími imaginárními rekvizitami. Stranou labyrintu je umístěn stůl zvukové sekce s nástroji, potřebnými pro vyluzování doprovodných zvuků, které by „normálně“ vydávalo neimaginární vybavení scény a neimaginární rekvizity. Zvukovou sekci tvoří střídavě herečky, které právě nehrají. Iluze je dokonalá.

Herecké provedení vydatně využívá prostředků grotesky, k níž je celá inscenace směrována. Hlavními znaky jsou výrazná mimika i gestika, rychlá mluva, deformovaná dikce. Takto zvolené prostředky mají samozřejmě svá úskalí, v některých momentech se trochu ztrácí srozumitelnost mluveného textu. Na druhou stranu: sdělení této inscenace zdaleka není jen verbální. A chvilkami můžete mít pocit, že se obsah malinko utápí pod přívaly nápadů ... dá se to ale vydržet. Postava Harpagona je (paradoxně oproti většině běžných inscenací) hrána civilněji a uměřeněji než ostatní postavy. Možná to vyplývá z toho, že v takto deformované společnosti je právě on ta nejpřirozenější osobnost. Člověk má dokonce sklon k jeho chápání – v této společnosti člověk snad ani nemůže být jiný. Sám si ale musí namítnout: vždyť Harpagon se na vytváření těchto deformací sám největší měrou podílí. Takže žádná omluva – jen konstatování, že právě on se zde pohybuje nejjistěji, kdežto ostatní se v tom marasmu zatím jen groteskně plácají. Nesluší se prozrazovat pointu inscenace, alespoň malý náznak si však dovolím. V souladu s tím, co bylo řečeno výše, spěje vše k jedinému logickému konci: Harpagon se stává jediným vítězem, ostatní jen zoufale paběrkují. V intencích toho, jak si to hlavní šéf od počátku naplánoval!

Nemíním se zde zabývat jednotlivými hereckými výkony – všichni aktéři jsou pro tento typ divadla velmi dobře disponovaní pohybově i pěvecky a záměry režie naplňují v podstatě dokonale. Hudební doprovod čerpá z pokladnice swingu a je provozován „live“, „unplugged“ a česky řečeno „na hubu“. A je skvělý (aranžmá a korepetice Zdeněk Dočekal). Kostýmy (Kristýna Šrolová a Hana Stehlíková) jsou také laděny swingově s tím, že k základní černé barvě jsou doplňky provedeny ve dvou kontrastních barvách. Vytváří se tak dojem, že zde proti sobě stojí dva týmy, dvě konkurenční „Rodiny“. Vývoj děje tento dojem potvrzuje. Tvůrci dokonale využili toho, že ani sám Molière si s pravděpodobností vztahů mezi postavami příliš hlavu nelámal, a jejich životní anamnézu dotáhli ad absurdum.

Pokud se připravujete na zkoušku z francouzské literatury nebo z dějin divadla, odložte návštěvu této inscenace na vhodnější dobu. Pokud se chcete pobavit skvěle oprášenou a omládlou klasikou, pak vám návštěvu vřele doporučuji. A cestou z divadla se možná (stejně jako já) nebudete schopni zbavit vlezlé klezmer-swingové melodie „Bei mir bistu shein“. No ano, pro mě jsou ti Geissleři rozhodně pěkní ptáčkové.


Psáno na základě premiéry 28. března 2010 v Žižkovském divadle, a hlavně představení 9. ledna 2011 v pražském Paláci Akropolis.

P.S. pro zvídavé a chtivé dalších informací:
Web Geisslers Hofcomoedianten
Inscenace na stránkách MDP