1077 stran z období 15 let během 100 minut. Tvůrci inscenace opřené o deník Pavla Juráčka se zákonitě museli oprostit od snahy přenést na jeviště slovo od slova. Zatímco svědectví o době a tzv. „historky z natáčení“ jsou poodstrčeny do pozadí, hlavního zájmu se dostává především osobnímu příběhu muže, jehož vlastní nároky (jak tvůrčí, tak partnerské) přivedly k vzestupu i následnému pádu. Tím se „Bláznova kronika“ stává srozumitelná porevolučním ročníkům, ale i divákům, kteří se se jménem filmového režiséra a scénáristy 60. let setkávají poprvé.
Fragmentárně vyprávěný příběh je situován do několika řad červených kino-sedaček divadelního sálu klubu Rock café. Hlavní hrdina do nich zasedává jakoby s promítal střípky z vlastního života. Inscenace reflektuje deníkovou formu předlohy a nepředvádí tak jednotlivé události, ale spíše způsob, kterým se k nim postava Pavla Juráčka staví. Ať už je to vztah k  partnerkám, nebo hodnocení své profesní činnosti.
Režisér Ivo Kristián Kubák s dramaturgyní Marií Novákovou si uvědomují kvality literární předlohy a textu přikládají stěžejní úlohu. Jednotlivé záznamy jsou však chytře relativizovány. Zatímco jeden představitel Juráčka idealizuje skutečnost eufemismy, druhý ji pojmenuje skutečným jménem. Inscenace je převážně narativní, ale o to působivější jsou snové obrazy scénáristy pod vlivem fenmetrazinu, během nichž se vedle něj v záblescích stroboskopu sbližuje elektrická zástrčka se zásuvkou v nadživotní velikosti. Podobně vítaným zpestřením je i několik hudebních výstupů, které současně upozorňují na Juráčkovu subjektivní optiku, jíž jednotlivé události sledujeme. Živý doprovod klavíristy Jana Hovorky není jen pouhým strůjcem atmosféry, ale určuje rytmus každého představení.
Ústřední postavu ztvárňují tři herci zároveň. Prostřednictvím Tomáše Havlínka nahlížíme na mezilidské vztahy Pavla Juráčka. Sledujeme jeho obtížné smiřování se s otcovskou úlohou, ale i nahlížení do slepých uliček milostných románků. Úzkost ze zodpovědnosti a dychtivé očekávání budoucnosti - životní pocit ambiciózního mládí se velmi přesně odráží v Havlínkově soustředěném projevu.
Jiří Böhm ztvárňuje autora unaveného po probdělých nocích nad prázdným papírem. Neschopného překročit stín svého dřívějšího díla, aniž by se povzbudil dávkou drog. Böhm vyniká svou schopností uchovat si odstup od své postavy. Když zpřítomňuje Juráčkovo experimentování s drogami, z jeho věcného vyjadřování lze zároveň vycítit znechucení člověka, jenž se zpětně odsuzuje za své jednání.
Představitel poslední fáze scénáristova života, Petr Šmíd, většinu času přihlíží vyprávění ostatních. S hlavou nakloněnou ke straně a nepřítomným výrazem ztvárňuje nepříčetného muže, který je fanaticky pohlcen sbíráním historických materiálů pro svůj příští film.
Vyprávění tří herců doplňuje Marie Švestková, která zpřítomňuje ženy, o kterých je řeč. Nesnaží se o doslovné rozlišení všech postav, ale odděluje je od sebe výrazným jednáním. Zatímco jako ublížená manželka na Juráčka jen pasivně vyčítavě hledí, jako rozverná mladší milenka neposedně zkouší jedno sedátko za druhým.
Inscenace Deník 1959-1974, Bláznova kronika je zajímavým pokusem přenést na scénu deníkovou literaturu. Středobodem zájmu není vykreslení doby, ale studie moderního člověka, jenž v zoufalé snaze po sobě něco zanechat, postrádá hodnotu přítomnosti. Tvůrci s jeho záznamy dle toho polemizují a výstižně poukazují na možnou přítomnost manýrismu v osobní zpovědi, jež byla zamýšlena k veřejnému čtení.

Deník 1959 – 1974, premiéra 1. října 2012 v Rock café Praha
Režie: Ivo Kristián Kubák
Dramaturgie: Marie Nováková
Hudba: Jan Hovorka
Scénografie:Radka Josková a Dominika Lippertová
Hrají: Marie Švestková, Tomáš Havlínek, Jiří Böhm, Petr Šmíd,