Zpráva

Proslulá tragikomedie Istvána Örkényho na prknech Klicperova divadla s Pavlou Tomicovou a Zorou Valchařovou-Poulovou v hlavních rolích.

Erži Orbánová, živelná a svérázná hrdinka, prožívá svá každodenní dobrodružství v komunistickém Maďarsku mezi sdíleným bytem v budapešťském činžáku, mňoukáním „kočičí hry“ se sousedkou Myškou a hašteřením ve frontě v mlékárně. Její elegantní a klidná sestra Gizela žije zase už šestnáct let upoutaná na své kolečkové křeslo v Mnichově ve svobodném západním Německu a nezbývá jí než po telefonu a v dopisech často marně usměrňovat sestřiny eskapády. Je tu totiž Pavla, Eržina nová kamarádka, která má na ni „báječný vliv“ a samozřejmě Viktor Molnár, obžerný, kdysi slavný operní pěvec, jehož způsoby u stolu jsou sice mimořádně nesnesitelné, ale Erži mu s radostí každý čtvrtek vaří večeře...

„Víš, my s Myškou hrajeme takovou zvláštní hru: když se vrátí z kanceláře, zamňouká a já k sobě pustím sousedovic kočku a ta jí odpoví mňoukáním. Myška odpoví kočce a kočka Myšce... Není to vlastně hra, ale takový zvyk...“

Maďarský prozaik a dramatik István Örkény spolu s filmovým režisérem Károly Makkem společně kdysi navštívili jistou maďarskou malířku a její sestru. Během návštěvy jim tyto postarší dámy předvedly, jak se baví napodobováním kočičího mňoukání. Károly Makka i Istvána Örkényho jejich kratochvíle nadchla a inspirovala. Vznikla tak nejprve filmová povídka. Podle ní napsal režisér filmový scénář, ale k realizaci nedošlo. Materiál byl však nepochybně dobrý a István Örkény ho přepsal do literární podoby. Vznikla tak novela Kočičí hra, která byla několikrát vydána s velkým ohlasem u čtenářů. Na popud divadelního režiséra Gábora Székelyho se autor pustil do její dramatizace a v roce 1969 tak měla Kočičí hra světovou premiéru v Szolnoku a o tři měsíce později v Budapešti. Filmové podoby, která byla původním záměrem, se Kočičí hra dočkala až pět let po divadelní premiéře a jedenáct let po vzniku románu. Česká premiéra Kočičí hry se konala v roce 1972 v Divadle bratří Mrštíků v Brně, o rok později ji uvedla činohra Státního divadla v Ostravě. V roce 1974 u nás hru nastudoval tvůrce její první maďarské inscenace, režisér Gábor Székely, v Tylově divadle v Praze. Jeho Kočičí hra s Danou Medřickou jako Erži a Vlastou Fabiánovou v roli Gizely se v té době stala nejúspěšnější inscenací v dějinách Národního divadla. Dosáhla neuvěřitelného počtu 403 repríz.

V Klicperově divadle uvidíte v režii Terezy Karpianus v hlavních rolích Pavlu Tomicovou jako Erži Orbánovou, Zoru Valchařovou-Poulovou coby její elegantní sestru Gizelu, Martinu Novákovou jako Eržinu kamarádku Pavlu, Petru Vytvarovou jako sousedku Myšku a Jana Bílka coby operního pěvce na penzi Viktora Molnára. Natálie Řehořová hraje Eržinu dceru Ilonu a Jakub Tvrdík jejího manžela Jóžiho. Marie Kleplová ztvární Viktorovu matku, emeritní členku budapešťské opery, Adelaidu Molnárovou. Dramatugyní inscenace je Jana Slouková, scénu vytvořil Jan Štěpánek, kostýmy navrhla Zuzana Přidalová a hudbu složil Jindřich Čížek.

Užijte si s námi životní příběh sester Szkallových, nejkrásnějších dívek z městečka Leta, okres Szolnok, v této hře o stárnutí, lásce, vášni k životu, sesterské blízkosti a hlavně nezdolném optimismu!
Premiéra 15. října 2016 na hlavní scéně Klicperova divadla.

PĚT OTÁZEK PRO REŽISÉRKU TEREZU KARPIANUS

O čem je Kočičí hra právě pro vás?
Ke mně nejvíc promlouvá téma sebeklamu, iluze, potlačování vnitřního hlasu. Nic z toho samozřejmě člověk nedělá schválně, to tak během života vršením mnoha různých ústupků a neupřímností může vyrůst nepozorovaně až do směšně tragických rozměrů. A tak žena, která miluje hudbu a jednoho divokého muže, skončí v tichu a s chudákem po boku. A jiná žena, milující a moudrá, nechá se nešťastnými okolnostmi přesvědčit o tom, že je ubožák odsouzený k samotě. A po tom všem se obě dvě dokáží z plných sil smát. Je to pro mě hra o napětí mezi ženskou poslušností a nespoutaností, o napětí mezi ženským nepřátelstvím a solidaritou. O samotě a nedorozuměních, které jsou nakonec překonány pochopením.

Co bylo na zkoušení nejtěžší?
Hra je založena na monolozích, které mají rysy výpovědi. Nejtěžší bylo zabydlet se v nich a najít v tom moři slov autentické pocity a výrazovou svobodu.

Jak jste spokojená s obsazením?
Naprosto.

Došlo ve vaší interpretaci k nějakému razantnímu posunu, nebo zůstáváte věrná předloze?
Myslím, že jsem věrná předloze. Zmizel některý historický kontext živý spíše v Maďarsku. Také naše Myška není bytost neurčitého věku a pohlaví, jak je psáno.

A proč by měli diváci na Kočičí hru určitě přijít?
Snažili jsme se o poctivost. Je to inscenace založená na doteku mezi jevištěm a hledištěm.

DRAMATURGYNĚ JANA SLOUKOVÁ O INSCENACI
„Čas od času by si měl člověk na jevišti splnit svůj sen. A Kočičí hra je titul, kterému jsem se vždycky přála věnovat. Právě v našem Klicperově divadle pro něj máme obsazení, které je ideální - Pavla Tomicová a Zora Valchařová-Poulová, dvě silné herečky, dvě silné osobnosti. Örkényho text je pro mě především hrou o vnitřní síle a nezdolnosti, která je vlastní hrdinkám-kočkám této hry. Hra o tom, že i prostý a obyčejný život nese velké příběhy. Že křehcí lidé bývají silnější a silní křehčí, než se zdá. O tom, jaké to je žít a milovat naplno. A jaké je se tomu bránit. Tragikomický příběh sester Szkallových, nekrásnějších dívek okresu Szolnok, se tak může dotknout každého z nás.“

zdroj zprávy: Martin Sedláček