Zpráva

Původní hra Otec hlídá dceru vznikla v rámci Studia pro nové drama, které vede Činohra ND od začátku roku 2019. Prostřednictvím konfrontací s manželkou, otcem, přáteli i kolemjdoucími podává autor plastický obraz duševní krajiny jednoho konkrétního muže, který nese řadu autobiografických rysů – a zároveň se v něm může poznat každý, kdo otcem je či se jím chystá být. Od banálních, často komických rodičovských situací a střetů na dětském hřišti se dostáváme k závažným tématům se společenským přesahem, jako je strach z budoucnosti, rozpor svobody a bezpečí nebo otázka osamělosti stárnoucích generací.

Předpremiéra 16. února 2022
Světové premiéry 17. a 18. února 2022 na Nové scéně

Režisér Jan Frič o hře OTEC HLÍDÁ DCERU:

Vyprávění. Chór. Kdysi jsem se zamiloval do divadla mimo jiné proto, že jsem postřehl, jak v něm ožívá jazyk. Jak se z mluvení stává bytost.
Fascinuje mě, když mluví jiný vesmír. Ondřejova hra skvěle vystihuje paralelní proudy myšlenek a dějů jednoho i více lidí na jednom místě.
Chór hlasů v hlavě, v stromě, v oblacích, v druhém. Uvnitř vyprávění vznikají mluvní situace, situace mezi úhly pohledu. Tak to mě fascinuje.
A čeština. Obdivuji, jak tomu je rozumět.

Dramaturg Jan Tošovský o hře OTEC HLÍDÁ DCERU:

Když otec hlídá dceru…
Jsem shodou okolností hrdým otcem dvou dcer. Ne snad, že by souběh života a umění byl nezbytnou podmínkou naší práce (nemusím ze žárlivosti uškrtit manželku, abych se mohl ponořit do práce na Othellovi), ale na druhou stranu každý, kdo se věnuje divadlu, může dát k lepšímu řadu historek o tom, jak se mu zkoušení a příprava inscenace protnula se životem. Někdy je to veselé, někdy méně. Ostatně každý divadelník ví, že inscenovat jistou anglickou tragédii o jistém skotském králi s sebou nese značná rizika a jméno této hry není radno vyslovovat, ani když se ji zrovna inscenovat nechystáme. Proto mě velmi zaujalo, když Ondřej Novotný v rámci Studia pro nové drama, které jsme v rámci Činohry vytvořili, napsal hru s tímto tématem – tématem, které je mi z jedné strany důvěrně známé (i když mé dcery už jsou poněkud větší než ta Ondřejova fiktivní), kdežto z té druhé, jíž je vztah dospělé dcery a stárnoucího otce (a kdy tedy spíš dcera hlídá otce), mám strach – jak to všechno zvládneme, jak se náš vztah vyvine napříč pubertou a dospělostí, jaké životy a jaké strasti mé dcerky čekají, jak jim budu schopen stát po boku a zároveň jim nezasahovat do života příliš, a konečně, jak to se mnou bude v závěru života – nebudu pro ně přítěží? Ale také – nečeká mě samota a šílenství?

Ondřej píše pozoruhodným způsobem, jeho hry mohou při zběžném pohledu připomínat obdobné texty německé či anglické, tak zvaně post-dramatické. Texty, které už nerozvíjejí příběh či situaci, jejich hlavní postavou bývá jazyk jako prostředek či častěji překážka komunikace. Ondřejovy texty ale rozvíjejí celou řadu příběhů, které tiše bublají pod povrchem, nenápadně zurčí v trávě opodál, bzučí jako neviditelný hmyz, burácí v dálce jako blížící se bouře. Obsesí jeho Otce je tektonika – utkvělá představa, že se litosférické desky, na nichž stojí naše domovy a naše životy, mohou zčistajasna pohnout, rozevřít a v jediném apokalyptickém okamžiku vše pohltit. A nějak podobně působí i samotný text hry. Jako by se nic nedělo, opájíme se krásou slov a poetických obrazů, ale neustále přitom cítíme sotva znatelné chvění pod nohama a v břiše – neklamná známka toho, že pod povrchem číhají víry a turbulence, které hrozí nás strhnout do kataklyzmat autorovy představivosti.

Nakonec ale asi největší devízou hry, kterou se nyní (po více než ročním odkladu způsobeném pandemií covid-19) opět zabýváme, je Ondřejova schopnost vylíčit na v podstatě zcela banálním a každodenním příběhu, který je každému srozumitelný, velmi hluboká hnutí a záchvěvy duše člověka v raném středním věku, rodiče a zároveň potomka, příslušníka oné „sendvičové generace“, která často pečuje o svoje malé děti a zároveň o stárnoucí rodiče. Shodou okolností i většina inscenačního týmu k této generaci patří a v té či oné podobě řeší obdobné problémy jako ústřední postava hry. To ale nutně neznamená, že se tady schyluje k jakési „generační výpovědi“. Každý z nás je synem či dcerou, každý z nás nějakým způsobem zažil péči o stárnoucího člena rodiny, většina z nás buď děti má, nebo o nich ve svém životě uvažuje. Věřím, že inscenace Otec hlídá dceru má potenciál oslovit diváky napříč generacemi – a autorův jemný, ironický a místy nemilosrdně třeskutý humor tomu bude nápomocen.

-----

Zdá se, že témata hry Ondřeje Novotného se dotýkají vlastně nás všech. Zeptali jsme se tedy Veroniky Lazorčákové, Taťjany Medvecké, Radúze Máchy a Šimona Krupy, hereček a herců z různých generací a s rozdílnou životní zkušeností, jak osobní pro ně jejich role jsou...

Veronika Lazorčáková: Myslím, že v tematických rovinách otázek, které Ondřej Novotný ve svém textu vrší a klade, se nutně musí pro každého objevit něco osobního, s čím se v jednu chvíli tak trochu ztotožní. Text sám totiž vnímám jako empirickou zkušenost autora doplněnou jeho hravou představou budoucnosti. Je to z mého pohledu trefná zpráva o více než jen jedné generaci a jejích problémech. Nejsilnější je pro mě zřejmě téma zodpovědnosti a péče („Za děti odpovídají rodiče. – Odpovídají děti za své rodiče?“). Chtěla bych umět psát jako Ondřej.

Taťjana Medvecká: Vzhledem k tomu, že mám v této hře více rolí, je pro mě určitě nejosobnější role babičky hlídající svého vnuka na hřišti.

Radúz Mácha: Stejně jako moje postava mám malou dceru a mladšího syna. Taky často řešíme mužský a ženský úhel pohledu na výchovu, ale nemyslím si, že si v názorech odporujeme tak často jako postavy ze hry. Ale to bilancování nad životem, který se mi teď ve 34 letech nějak záhadně láme, mě asi taky s postavou spojuje. Vidím ve hře spoustu narážek na nás, mladé otce, kteří by se rádi občas zase vrátili zpátky do doby bez dětí. Doby svobody, piva a nezodpovědnosti.

Šimon Krupa: Velmi. Jak pro úděl marnotratného syna, který se snaží utéct v podstatě sám před sebou, tak pro někoho, kdo se celý život tiše obává, jestli se dokáže vyrovnat s postupným odchodem svých rodičů. Jestli obstojí v laskavosti a trpělivosti, v péči, kterou obdivoval, když se jeho rodiče starali o rodiče své. Je to trochu Freud a trochu variace na oidipovské téma.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková