Zpráva

Dílo básníka, překladatele, editora, novináře, pábitele, mystifikátora, solitéra, poutníka a snivce Ivana Wernische optikou jeho přítele, režiséra Jana Nebeského. Wernischovy zdánlivě přístupné, přitom však nepolapitelné a rafinované verše, jeho poezie světská i duchovní, slova s maskou hospodsky zemité posměšnosti i tesklivá vyznání nejistotě a touze, přímá oslava slova a rytmu, nové nárazy významů, jiskry zrodu a zániku světů. Verše milované, básně zapadlé, texty neznámé i dílo zcela nové, napsané přímo pro tuto inscenaci. A především sen a slovo, které se zhmotní v magickém rituálu jménem Divadlo, jako oslava jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků.

Předpremiéra 12. června 2024
Světové premiéry 13. a 14. června 2024 na Nové scéně

Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková
WERNISCH
Režie: Jan Nebeský
Libreto: Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Jan Nebeský, Petra Vlachynská
Kostýmy: Petra Vlachynská
Hudba: Aleš Březina
Světelný design: Jiří Podubský
Zvukový design: Pavel Ridoško
Pohybová spolupráce: Václav Kuneš

Hrají: Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Robert Mikluš, David Prachař, Saša Rašilov, Lucie Trmíková j. h.
Hudebníci: Miroslav Linka, František Raba, Pavel Ridoško, Petr Valášek

Inscenace vzniká ve spolupráci s divadelním spolkem JEDL.

Dramaturgyně Jana Slouková o inscenaci:
Jsem šťastná, že naši novou inscenaci věnujeme tvorbě Ivana Wernische, protože si jeho básnického díla nesmírně vážím, a to v celé šíři jeho neokázalosti, humoru, hravosti i stesku. Je pro mě důležité vzdávat v Národním divadle hold velkým domácím literárním osobnostem, zvláště když jde o žijícího klasika české poezie. Wernischova tvorba je divoká a nezaměnitelná, stejně jako scénický rukopis jeho přítele, režiséra Jana Nebeského. Jeho verše zasahují, znepokojují, baví, dojímají i matou. Za zdánlivě jednoduchou formou číhá vždy nečekaná pointa, nic není, jak se zdá, někdy nás zavedou k pousmání, jindy zasáhnou s krutou přesností. Kromě nového textu, napsaného básníkem přímo pro naši inscenaci, zazní z jeviště i mnoho Wernischových starších veršů, částečně zhudebněných Alešem Březinou. Čeká nás tak bohatý náhled do wernischovského světa, plného humoru, smutku, krutosti, nostalgicky dávných časů i samoty dneška, který potěší nejen všechny ctitele české poezie.

Hudební skladatel Aleš Březina o inscenaci:
Básně Ivana Wernische se zdají být při prvním čtení velmi snadno pochopitelné. Při druhém se začnou vynořovat další vrstvy – v těch zdánlivě hravých a veselých se objeví nečekané podtóny, ty existenciální odhalí své alespoň částečně humorné stránky, ty nejkratší narůstají množstvím významů do mnohem větších rozměrů a od třetího čtení dále jsou tak mnohoznačné, že si skladatel musí vybrat, jestli se jim tu pluralitu možných způsobů čtení ve svém zhudebnění zkusí zachovat v co největší šíři, nebo zda se zaměří jen na některé z nich. Největším potěšením pro hudebního skladatele je ale přidat k nim případně nějaký další význam a tím jejich vnímání třeba i ještě více obohatit. Právě o to jsem se při jejich převodu do hudby pokusil.

Robert Mikluš o Ivanu Wernischovi:
Wernisch je génius. Je to čert. Vidí krásu tam, kde ji nehledáme. Když má příležitost, zatahá vás za lodyhu. Jeho imaginace nezná hranice, ale vždy začíná inspirací ze syrovosti, opravdovosti a závratí z osudu lidí, pro které je život i zápas s jimi samotnými. Je konejšivý a srozumitelný zároveň. Píše pro krásu gesta. Jeho tvorba je vždy výlet do neznáma. Je mi s ním dobře. Řehtám se a žasnu.

David Prachař o Ivanu Wernischovi:
Moje první setkání s Ivanem spadá do roku 1984, kdy jsme v Divadle v Řeznické v režii Honzy Nebeského hráli Goldoniho Sluhu dvou pánů a použili jsme i texty Ivana Wernische, který byl tehdy zakázaný a nepublikovatelný. Je to tedy v mém i Honzově případě čtyřicetileté výročí.

Filip Kaňkovský o Ivanu Wernischovi:
Již na prvních čtených zkouškách jsme cítili velikou sílu, poetičnost, melancholii, nadhled a také neskutečný smysl pro humor, který texty pana Wernische prostupuje. Můžeme se těšit na snivou i přidrzlou exkurzi do světů a příběhů, které jsou zdánlivě pryč, ale naštěstí je nosíme stále v sobě. Stačí se jen pozorně podívat do těch nejsilnějších životních vzpomínek, které z dálky vypadají tak banálně.

Lucie Trmíková o Ivanu Wernischovi:
Esence Wernischovy poezie je pro mě v básni Kráčej zvolna, která v několika zhudebněných variantách zazněla před lety na jevišti Nové scény ND v projektu Sweet / Sweet / Sweet v rámci Pražského Quadriennale. Kurátorkou projektu s podtitulem Nebeský festival byla tehdy Jana Preková. Jan Nebeský ke zhudebnění básně oslovil několik skladatelů, mimo jiné Martina Dohnala, Josefa Vostřáka, Aleše Březinu a Moniku Načevu. Podle mě se dá tato báseň používat v praktickém životě jako ranní modlitba. Je to v podstatě varianta Desatera.

Kráčej zvolna
Kráčej zvolna,
Čum na cestu,
Neloudej se,
Běž rovnou tam
Co ti dají, to jim pochval,
Poděkuj a domů,
Nikde neokouněj
Pamatuj na matku,
Nevšímej si lidí,
Nic ti do nich není

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková