Zpráva

New York přelomu tisíciletí, dva rozdílní bratři a staré Stradivárky za pár milionů dolarů. Napínavá, dojemná i nádherně lidsky vtipná tragikomedie z Divadla Ungelt, v níž zejména Jiřímu Langmajerovi a Pavlu Liškovi jejich role pod režií Ladislava Smočka ladí jako ty nejlepší housle, je nyní online na Dramox.cz.

Rázný Bobby (Jiří Langmajer), ostřílený zlodějíček, kterému pod drsnou slupkou tluče laskavé srdce, a snílek Terry (Pavel Liška), který vidí svět ze své vlastní perspektivy a vlaje životem, jak to přijde, jsou dva bratři, kteří po tragické smrti rodičů mají jen jeden druhého a rodinného přítele Gia (Milan Hein).

Jiří Langmajer, Pavel Liška a Milan Hein v inscenaci Housle (foto: Jan Malíř)

Až doteď se protloukali newyorskými ulicemi často na hraně zákona a mnohdy i za ní. Když nečekaně přijdou ke starým houslím, svitne jim naděje na lepší život. Podaří se jim s láskou a humorem vypořádat se všemi vnitřními křivdami, obnaženými pocity viny i smutku a uniknout z tíživé současnosti i před policejním pronásledováním?

Ladislav Smoček ve vůbec prvním mezinárodním uvedení hry dosud neznámého autora Dana McCormicka s úžasným citem namíchal koktejl hlubokých emocí i přirozeného, lehkého humoru, s nímž vás postavy vtáhnou do děje nekompromisně a zároveň laskavě. Jiřímu Langmajerovi i Pavlu Liškovi jejich role sednou, jako kdyby je McCormick psal pro ně. A společně jim to na jevišti opravdu dokonale ladí. Inscenace se v Ungeltu stále hraje, a to jak na kamenné, tak letní scéně divadla.

z inscenace Housle (foto: Jan Malíř)

ROZHOVOR S JIŘÍM LANGMAJEREM:

Ukradl jste někdy něco?
No, ano. Ale ne věc. Ukradl jsem srdce.

Máte s postavou Bobbyho něco společného?
To bych neřek. Možná tu touhu po tom najít to správný místo. Ale já už jsem ho našel, na rozdíl od něj.

Co vás na postavě Bobbyho nejvíc zaujalo?
Já jsem tu hru čet především jako celek a ne, že jsem se díval jenom na svoje repliky. To dělám, když točím nějakej seriál. Ale určitě ne v divadle, takže mě ta hra zaujala celá.
U Bobbyho jsem si říkal, že jsem na to už možná trochu starej, ale protože jsme se tak nějak všichni, celej ten cast, posunuli trošku do zralejšího věku, tak si myslím, že to nakonec i přes to přese všecko funguje. Líbilo se mi, že přesto, že na první pohled je to záporná postava, tak ten kluk má vlastně dobrý srdce, páč se stará vo toho svýho bráchu a je mu moc líto, co se mu stalo. A taky ta poslední scéna v první půlce je moje nejoblíbenější.

Postavy mezi sebou řeší složité vztahy. Co pro vás znamená opravdové přátelství?
No, v dnešní době je to už takovej, dá se říct, přežitek, opravdový přátelství. Protože všichni, včetně mě, koukaj víc na virtuální svět, než na ten skutečnej. A pro mě skutečný přátelství znamená, že tomu člověku můžu bezmezným způsobem důvěřovat a vím, že když se mi něco stane, tak že mi ten člověk pomůže. To je jedna možná z věcí, kterou bych hledal v opravdovým přátelství, nebo kterou bych já byl schopnej někomu dát.

Jak se vám pracovalo s Ladislavem Smočkem?
Já jsem s ním nedělal poprvé, zaplaťpánbu. My jsme spolupracovali už v Divadle na Vinohradech, takže jsem se strašně těšil na ten jeho neobyčejný humor, na tu laskavost, na to, jak má herce rád. Na to, že ten jeho divadelní svět je takovej celej laskavej.
A i ty jeho režie, nekřičí, je to výsostně herckej režisér, neproducíruje se, nedělá schválnosti.
Prostě ve chvilce, kdy ty postavy na jevišti fungujou a partneřej, tak je spokojenej, a tak to prostě má bejt. Užili jsme si to ohromně všichni, myslím.

Napadne vás v představení nějaký váš oblíbený moment?
Je to to, o čem jsem mluvil, kdy říkám, že se tomu bráchovi stalo to, co se stalo, a že se to mělo vlastně stát mně a ne jemu. To je takovej silnej moment. A pak v druhý půlce mám ještě jeden moment, kdy mi to uteče a na toho bráchu jsem zlej. Tak to je taky takovej moment, kdy si vzpomenu, že kdyby se to stalo mně, tak bych asi nebyl úplně spokojenej.

Jak se vám hrálo s vašimi hereckými kolegy?
Heleďte se, když jsem se dozvěděl, jaký je to obsazení, tak jsem úplně upřímně moc nevěřil, že to vůbec bude fungovat, protože jsme tři absolutní solitéři. Každej má na divadlo, na život, na humor úplně jinej názor…ale možná právě proto v týhle hře se to nakonec hezky sešlo. Právě proto, že jsme každej tak jinej. Takže já jsem, dá se říct, celkem spokojenej. Říct, že jsem spokojenej znamená, že by mi moh tadyhle (ukazuje si na břicho) přestat bzučet takovej motorek, kterej mě pořád pohání dopředu. Proto říkám, že jsem skoro spokojenej.

Jaké poselství by si divácii z představení měli odnést?
Já nebudu nikomu podsouvat, co si kdo má odnést z představení, protože já sám mám na leckterý představení, který jsem viděl, svůj vlastní názor a nikomu ho nevnucuju.
Ta hra je výtečně napsaná, bravurně zrežírovaná, my se snažíme diváky nepodvést tím, že bysme to nějak flákali. Takže určitě by si měli nebo mohli odnést takovej příjemnej pocit, že i v dnešní době se tyhle silný příběhy dají hrát a že lidi pak odejdou z divadla aspoň něčím naplněný. Nějakou touhou po tom, aby život třeba nebyl takovej, jak ho maj ty tři chlápci.
Aby toužili po tom nebo vážili si toho, že mají lepší život než ty tři kluci.

Proč by si diváci měli Housle pustit na Dramoxu?
Protože to je prostě živý divadlo, že to není televizní inscenace, že to není nekonečnej seriál, že to není dokument, že to je skutečný divadlo. Živý divadlo se skvělejma divákama, mimochodem.
A řek bych, že zrovna to představení, který jste natáčeli, bylo jedno z nejlepších za třeba poslední tři měsíce. Tak třeba proto.

ROZHOVOR S PAVLEM LIŠKOU:

Hrál jste někdy na housle?
Na housle? No, tady v tom představení.
Dirigoval jsem Českou filharmonii, to jsem opravdu dirigoval, v Rudolfinu, v rámci naučných koncertů, ale na housle to byla premiéra.

Ukradl jste někdy něco?
No asi, jo. Asi určitě. Asi několikrát, ale já si teďka vůbec nevzpomenu, co. Dyť vono totiž to zakázaný je nejsladší. My jsme kradli jako děti sousedům jabka, brambory. To si vzpomínám, na chalupě jsme kradli brambory, i když jsme brambor měli dost, tak jsme prostě kradli brambory na poli na Výdrholci. Dycky to zakázaný je nejsladší. Včetně těch piv, který jsem vypil ještě za bolševika, když mně nebylo osmnáct. To byly daleko lepší. A jak jsem měl tu občanku a bylo mi osmnáct, tak najednou už to nebylo tak dobrý, to bylo takový hořký.

Postavy mezi sebou řeší docela složité vztahy. Co pro vás znamená opravdové přátelství?
Opravdový přátelství asi znamená, že člověk tomu druhýmu věří a stojí za ním i přes těžký chvíle, který každej z nás zažívá, když se nechová správně. Protože nás to dožene všechny, nějaký takový období v životě. A opravdový přátelství je asi vytrvat i v těch chvílích, kdy to není úplně dobrý.

Často hrajete podivíny či outsidery. Je Terry postava, u které jste si hned uměl představit, že ji budete hrát?
No, je to tak. Já jsem s panem Smočkem a tady s kolegama bojoval o to, aby on nebyl retardovaný. Aby to, že je jinej, byla jeho duše. Abysme tam ten motiv, že on spadl na hlavu a od tý doby byl na hranici diagnózy, potlačili, protože mně se líbilo, že on takovej je, co se týká tý duše. A taky jsem možná měl jakoby někde pocit…prostě jsem asi už nechtěl hrát další retardy, který mě provází teda fakt docela bohatě. Nebo vlastně oni to ani nejsou retardi, oni jsou fakt nečím ty duše postižený výjimečný, ať už za hranicí diagnózy nebo bez diagnózy. Nějak jsem s tím bojoval, a nakonec jsem pak zase zjistil, že to je úplně jedno. Že stejně jde o tu duši, o otisk tý duše. A ten je tady u tý postavy krásný.

A máte s Terrym něco společného?
No asi jo. Já mám asi s každou rolí něco společného. Do každý role si dávám něco ze sebe, proto já jsem takovej ten herec, který netouží po tom se tak převtělovat. Protože si myslím, že tu studnici mám bohatou ze sebe, včetně těch nehezkejch vlastností. To každej člověk má. A musím teda si říct, že Jirka Langmajer, že teda kloubouk dolů, co předvádí a že to je velká čest pro mě.

Jak se vám spolupracovalo s Ladislavem Smočkem?
No, s panem Smočkem jsem dělal podruhý. Poprvý zrovna shodou okolností taky v Ungeltu, ale nebyla to úplně plnohodnotná práce, protože to jsem přebíral roli za Ondru Vetchýho v Bouřlivým jaru, a já potřebuju dlouhej čas na zkoušení. Já jsem takovej pomalej ve všem.

A tady to bylo prostě úplně noblesní, protože my jsme si vlastně jenom povídali, četli, dlouho, dlouho, než jsme šli na to jeviště. A vlastně nebylo vůbec moc co vymyslet, tahle hra je poměrně jednoduchá, ta struktura je jasná, takže jenom šlo o to se tam nějak ocitnout. A v tom províst herce procesem postavy a toho smyslu, je pan Smoček úplně obdarovanej. Královsky.

Jak se vám s kolegy hrálo?
No, my jsme každej úplně jinej. Jirka je mi nějak souzenej, protože na prvním filmu, kterej jsem v životě dělal, to byl Návrat idiota, jsem se potkal s Jirkou. Pak takový zásadní období, když jsem přicházel Na zábradlí, tak tam jsem se zase setkal s Jirkou při zkoušení, akorát jsme to nedozkoušeli, protože Petr Lébl, který to zkoušel, během toho zkoušení spáchal sebevraždu. A teďka zase po dlouhých letech jsme se setkali tady. Přitom jsme každej úplně jinej. Jirka potřebuje mít ty věci přesně a jakákoliv změna nebo něco, co není tak, jak se to nazkoušelo, tak ho to vykolejí, a já naopak ty věci mám rád, protože mám rád divadlo jako živej organismus, v kterým ty věci vznikaj. Myslím, že nejde všechno postihnout během těch dvou měsíců zkoušení. Myslím si, že to představení pak žije a vzniká dál. Tady v tomhle trošku narážíme, takže se musíme vzájemně respektovat, abysme toho druhýho nějak…zkrátka aby se cejtil dobře na jevišti.
Takže se o to snažíme, oba dva myslím, a zároveň se vzájemně obohacujeme tím, že jsme každej jinej, že každej si vezme něco. Já se trošku víc zklidním, vezmu si ten řád, a Jirka možná teď vidí, že ty věci jsou živý a můžou bejt jinak.

Jaké poselství by si diváci z představení měli odnést?
No, myslím si, že to je o tom, jak jste se ptala na tu první otázku, o tom přátelství. Že nic není černobílý, a i veškerý nehezký nebo zlý věci v životě, který se člověku dějou, mají svoji příčinu a člověk se nevypořádává se těma situacema hnedka dobře a nechová se hezky, dělá blbosti. Je to vidět na těch našich postavách, na všech. Všichni tři udělali prostě strašný blbosti, ale to podstatný maj v sobě, a to je láska k sobě a jakási čistota a přátelství.

Proč by si diváci měli Housle pustit?
Aby Dramox získal další peníze a mohl točit divadla dál, protože divadlo je pomíjivý, divadlo skončí, nedá se zaznamenat. A teď existuje aspoň nějaká možnost, že to divadlo nedostane takovou újmu, protože televize divadlu nesluší. Tak aby Dramox mohl pokračovat, aby ty věci tady zůstaly trvale, protože oni jinak skončej a už nebudou existovat.
Tak proto.

zdroj zprávy: Nela Miloševič