Zpráva

Ve středu 8. listopadu 2023 bude mít v Divadle Kalich premiéru komedie vyhledávaného rakouského dramatika Stefana Vögela Dobře rozehraná partie. Autor se slavnostního večera osobně zúčastní. Jeho hru si vybrali jako svou novou společnou inscenaci herci Barbora Hrzánová a Radek Holub. Spolupracují na ní s režisérkou Lídou Engelovou, se kterou mají za sebou už několik úspěšných titulů.

Dobře rozehraná partie v sobě skrývá velké téma, a to sílu přátelství, zájmu o sebe navzájem, ochoty si pomoci a být si na blízku, i když to kolikrát není zrovna jednoduché, ale o to cennější je nahlížet na to s humorem. Hru napsal komediograf Stefan Vögel, sám kabaretiér, který umí dobře pointovat jak slovně, tak situačními gagy. Je jímavá, směšná, místy hluboká, tedy přesně taková, jaká by měla být hra, v níž se herci mohou pustit za hranice svých životních a hereckých zkušeností.

Hlavním hrdinou této brilantní konverzační komedie je zatrpklý stárnoucí vdovec Fred Kowinski, který dávno propadl pocitu, že nic v současném světě pro něj nemá smysl a nestojí za to se vídat s druhými lidmi, tedy kromě starého kamaráda, s nímž se pravidelně potkává na partii šachů. Nezmůže s ním nic ani jeho syn, ani najaté hospodyně, s nimiž se Kowinski vždy velmi rychle rozloučí. Až do jeho neměnného morousovitého života vstoupí temperamentní hospodyně Rozalie a rozehraje s ním svoji partii, a to nikoliv na šachovnici, v níž se navíc hraje podle jejích pravidel!
Po boku Barbory Hrzánové a Radka Holuba diváci uvidí Lukáše Jurka, Barboru Mošnovou a poprvé na českém profesionálním jevišti po ukončení studia herectví ve Francii se představí Antonín Holub v alternaci s Romanem Tomešem, který se vedle svých úspěchů v muzikálovém oboru poprvé objeví v čistě činoherní roli.

Barbora Hrzánová a Radek Holub v inscenaci Dobře rozehraná partie (foto: Richard Kocourek)

Tvůrci
Autor: Stefan Vögel / Překlad: Magdalena Štulcová / Režie: Lída Engelová / Producent: Michal Kocourek / Dramaturgie: Johana Kudláčková / Scéna: Ivo Žídek / Kostýmy: Barbara Horáková Fehérová Hudba: Zdeněk Zdeněk / Pohybová spolupráce: Jana Hanušová

„Dobře rozehraná partie je skvělá komedie o tom, jak je těžké někomu pomáhat proti jeho vůli. Režírovat takový titul znamená mít hlavně báječné herce se smyslem pro situační i slovní humor. Bára Hrzánová, Radek Holub, Lukáš Jurek, Toník Holub v alternaci s Romanem Tomešem i Bára Mošnová jsou herci, se kterými jsme se během zkoušení hlavně přestali bát. Možná to zní divně, ale být dobrým komikem je v divadle to nejtěžší. Především to znamená vymýšlet a pak vážit každý okamžik souhry na lékárnických vážkách.
Nejlepší filmoví i divadelní komici byli vždycky velmi seriózně pracující lidé. Našimi vzory pro Dobře rozehranou partii byli takoví mistři humoru jako Charlie Chaplin na straně jedné a Stella Zázvorková nebo Miloš Kopecký na straně druhé. Snad se nám ty hodiny dřiny vyplatily a diváci v naší inscenaci uvidí jen lehké plutí humoru, který umí zasáhnout srdce i bránici.“
Lída Engelová, režisérka inscenace

„Každá spolupráce s herci Bárou Hrzánovou, Radkem Holubem a režisérkou Lídou Engelovou je pro nás radostí. Přivedli jsme společně na svět už čtyři inscenace a vždy platí, že konečnému výběru textu předchází pečlivé rozhodování a debaty. Mimo jiné z toho důvodu, že naší snahou je využít Bářina i Radkova všestranného talentu pokaždé trochu jinak, představit je v zase jiné herecké poloze než minule, a tím diváky stále překvapovat, neboť víme, že se na Báru s Radkem a jejich kolegy do našeho hlediště rádi vrací. Dobře rozehraná partie je komedií, s níž je pro každého divadelníka radost se potkat. A věřím, že stejně tak i pro každého diváka. Výtečně napsané situace i jiskřivé dialogy nenechají odpočinout našim bránicím a zároveň se jedná o hru, která se do každého z nás zavrtá tématy, o kterých je dobré přemýšlet.“
Michal Kocourek, producent a majitel Divadla Kalich

-----
ROZHOVOR S RADKEM HOLUBEM

Co vás na komedii Dobře rozehraná partie nejvíc baví?
Vlastně všechno. Je o lidech a je lidská. Upřímně řečeno, text jsem otevíral s mírnými rozpaky, říkal jsem si, co asi může být zábavného na tom, že se dva chlapíci scházejí nad šachovnicí. Sám šachy v podstatě nehraju, občas dáme partii se synem Tondou, hrával jsem s tátou, ovšem zapáleným šachistou jsem určitě nikdy nebyl, myslet na pět tahů dopředu, to není nic pro mě. Ale u této hry jsem se hodně smál hned od prvních stránek. Je v ní všechno, humor, láska, kamarádství, osamělost, smutek i zlost, naštvání i odpuštění… Na moji postavu Freda se postupně zavěšují různí lidé ze všech stran a on jak šachová figurka kráčí po šachovnici, jeden den na bílém poli, druhý na černém. Ty jeho černo – bílé dny trávené v londýnském bytě mě moc baví. A vlastně mě baví divadlo jako takové!

Mluvíte o lidství, a přitom hrajete takového nelidu. Jak se vám role Freda Kowinského hraje?
Krásně, takový charakter nelidy je pro herce za odměnu. Jak známo, nejhůř se hrají princové na bílém koni, skrz na skrz klaďasové. Zahrál jsem si i Romea, ale to je dávno. Teď ho hraje náš Toník v Paříži a na zájezdech po celé Francii… V Kowinském je co hrát, na začátku zkoušení jsem si mohl vybrat z celé palety možností. Tak uvidím, jestli jsem si vybral dobře, to mohou říci až diváci. Neumím o své práci vyprávět, ta jde ze mě ven směrem do hlediště, já ji nevidím, takže o ní mluví především ti, kteří v tom hledišti sedí.

Co byste vzkázal svému hrdinovi Kowinskému, který zanevřel na celý svět a propadá pocitu, že nic na něm už pro něj nemá smysl?
Že právě naopak má velký smysl snažit se posouvat tu svou figurku na šachovnici zase o políčko dál, i když třeba tušíme, že nás nečeká zrovna nejrůžovější den. Nesmíme ztrácet vůli jít dál. Proč by tu jinak člověk vůbec byl?!

Poprvé se na jevišti potkáváte se synem Tondou jako s hereckým partnerem. Jaký je to pro vás pocit?
Jsem rád, že s takovým nápadem paní režisérka Lída Engelová přišla. Zpočátku jsem byl zvědavý, jestli s námi s Bárou Tonda udrží na jevišti krok, protože si uvědomuju, že není úplně jednoduché s námi hrát, jsme docela tvrdí v nárocích na práci. A udržel, potěšil mě. Myslím, že společně s Romanem Tomešem, s nímž se o roli mého syna Leonarda dělí, mají za sebou obrovský kus práce.

-----
ROZHOVOR S BARBORU HRZÁNOVOU

Čím ve vás hra Dobře rozehraná partie nejvíc zarezonovala?
Předně jde o skvěle napsanou komedii, ve které mě kromě toho oslovuje téma jisté osamělosti a cesty z ní ven. Všechny její postavy jsou v nějakém stavu osamění, vnitřního nebo společenského. Všichni jsou tak trochu sami, ať už věkem, vysokými nároky okolí, neschopností vytvořit vztah… a přitom o samotu nestojí. Kdo by taky o ni stál! To je téma, které mě zaujalo a které je, myslím, blízké mnohým z nás. Navíc Dobře rozehraná partie je velmi optimistická hra.

Patří takové téma vůbec do komedie?
Určitě. Stejně jako v každé dobré tragédii je správně dávkovaný humor, v každé dobré komedii by měla být špetka nostalgie, trocha smutku. Hořkosladká komedie je to nejhezčí, co jsme na divadle vymysleli.

Když se dostaneme k vaší postavě Rosalindy a její taktiky, věříte na používání ženských zbraní?
Prosím vás, a které to jsou? Mně to nikdy nikdo neřekl, takže jsem si žádné neosvojila. Pokud jsem tedy jimi někdy zaútočila, fakt jsem o tom nevěděla.

Jaká je Rosalinda?
Napůl Němka, napůl Italka, která se zhruba dvacet let po druhé světové válce snaží o nový život ve Velké Británii. Nemá domov, ať dělá, co dělá, všude je sama. To už musí být člověk hodně silný, aby si dokázal vyvzdorovat na osudu svoje místo v tak roztříštěné společnosti. Ten barevný mix vlastně máme s Rosie společný. Vždyť já dodneška nevím, co to vlastně znamená, když se, kolikrát tak hrdě, řekne Čech! Jestli jsem v takové chvíli na něco hrdá, tak na pestrý kotlík střední Evropy, ze kterého jsme vzešli. Mísí se v něm krev italská, německá, francouzská, židovská, romská, švédská… ruku na srdce, se samotnými Slovany máme geneticky pramálo společného. A právě v určité nezakořeněnosti Rosalindě rozumím. Ani já nejsem typické slovanské děvče!

V Dobře rozehrané partii hrajete také o hledání chuti do života, odhodlání život nevzdávat. Máte na to svůj recept?
Žádnou překvapivou radou vám asi nepřispěju, každý den se to prostě musí vydržet! Ovšem teď se nechci rouhat, protože my se tu pořád máme tak dobře, že si opravdu nemáme na co stěžovat.

Co myslíte, vrátila by se Bára Hrzánová druhý den za takovým morousem, jako je Fred Kowinski?
Pokud vycítím, že je v tom jiskra a že se nejedná o zákeřnost do zad, pak takovému prudkému gejzíru urážek a nevybíravé upřímnosti umím porozumět, dokonce mě i svým způsobem okouzluje. Já takhle milovala Miroslava Macháčka, v Národním divadle jsem se chodila dívat na jeho zkoušky a toužila jsem s ním jako s režisérem pracovat, ačkoli jsem od babičky znala historky z Jihočeského divadla, kde před ním herečka skákala do Malše nebo na jiného herce zaklekl a držel mu nůž na krkavici. Přesto oba druhý den zase přišli na zkoušku. Sama jsem zažila natáčení s Věrou Chytilovou, která mě svými kolikrát drsnými komentáři dokázala opravdu upřímně rozesmát, čímž jsem ji samozřejmě docela odzbrojila, aniž bych to měla v úmyslu. Nesmím za tím cítit zlomyslnost, tu bych netolerovala.

Poprvé se na jevišti potkáváte se synem Tondou jako s hereckým partnerem. Jaký je to pro vás pocit?
Moc jsem se na to těšila a zároveň si to úplně neuměla představit. Sice spolu léta hrajeme v kapele Condurango, do které jsem Tondu vzala v jeho dvanácti letech, jenže tam je to něco jiného. Tonda je už dávno excelentní muzikant, což já nejsem, takže v kapele ho poslouchám na slovo. Na jevišti jde o jiný druh partnerství. Každopádně jsem moc ráda, že jsme se mohli potkat i na divadle a že paní režisérku Lídu Engelovou napadlo, že si chce Toníka po jeho studiu herecké školy ve Francii vyzkoušet.

-----
Stefan Vögel
Jeden z nejoblíbenějších rakouských dramatiků, jehož komedie vyvolávají bouřlivý aplaus publika, vyrostl v malé vesničce na podhůří vorarlberských Alp se svéráznými obyvateli, a ještě svéráznějším dialektem. Ten se stal východiskem jeho populárních kabaretních výstupů, např. Pozdrav Pánbůh ve Vorlarlebergu. Jeho spontánní komediální talent zvítězil nad racionálním světem informatiky, kterou studoval na univerzitě. Bystrý pozorovatelský talent ho obdařil vnímavostí pro směšné stránky lidské povahy a absurdní situace, v nichž se projevují. Od kabaretních skečů stačil jen krůček k celovečerním komediím, v nichž se dají vystopovat tradiční postupy vídeňského lidového divadla, zejména postaviček J. N. Nestroye. Originální inspirace slovními přestřelkami anglických konverzačních komedií obohatila jeho fraškovité východisko originálním a břitkým humorem, který neváhá pojmenovat věci pravými jmény.
Jako by navazoval na Simonovy Sonny boys, do centra svých her postavil řadu starých mrzoutů, s nimiž je těžké vyjít, natožpak jim pomoci, např. v Dobře rozehrané partii, ale přesto jsou schopni zázračné proměny pod vlivem laskavé a šikovné ženy. Podobně i uťáplé vdovy jsou schopné překročit konvenční rámec svého života a realizovat své tvůrčí plány, např ve hře Babí léto. Podobnou oázou se ve hře Rytíř Ludwig stává stolek, u něhož se pravidelně scházejí klienti penzionu pro seniory, aby tu trávili čas vědomostními hrami, a přitom znovu navazovali něžná přátelství. Také boj zaměstnance, kterého chce firma propustit kvůli věku, ale on se nevzdává, a nakonec v komedii Globální hráč vyhrává, zpřítomňuje aktuální téma způsobem, který diváka nedeptá, ale přináší mu naději.
Stefan Vögel ve svých dnes již více než dvaceti hrách nikdy nemoralizuje, na všechna trápení pohlíží s humorem a nechává své postavy, aby se svobodně rozhodly, jak dál žít. Nešetří ani mladší generaci, která ve hře Nejsladší plody chce nudu svého manželství oživit dohodnutou výměnou partnerů, aby si znovu začala vážit věrnosti a stálosti. Poslední autorova hra Von wegen Mariandl je vlastně potpouri, vtipně namíchaná směs úryvků starého romantického filmu o nalezení nemanželské dcery, samozřejmě se slavnou písní, která zlidověla a dokáže rozezpívat všechny dojaté diváky. Autor, který nechce předvádět své subjektivní vize, ale pobavit a uspokojit diváky, mít na svá představení vyprodaný sál, je v dnešním divadle vlastně vzácností.

Johana Kudláčková, dramaturgyně inscenace

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka