Rozhovor

V nové pohádkové hře Divadla AHA! Kniha džunglí – Mauglího poslední boj hraje Vratislav Hadraba titulní roli. Ten, kdo dobře zná „ahácký“ ansámbl, zajisté chápe, že divokého chlapce, napůl vlka, ani nemohl ztvárnit nikdo jiný.

Premiéra Knihy džunglí se s několikadenním odstupem potkala s derniérou pohádky Mauglí. Mají obě hry kromě hlavního hrdiny a dalších postav něco společného?
Původně to mělo být jakési pokračování, které mělo navazovat na předchozí hru jen s tím rozdílem, že Mauglí už je teď dospělý. Jenže režisér Vojta Štěpánek je tvůrce s dost osobitým přístupem. Nevytvořil jen jakousi dvojku, ale svébytný samostatný útvar. Samozřejmě většina herců hraje ta stejná zvířata, takže ten pocit, že se jedná o navazující příběh, tam může být.

Kniha džunglí – Mauglího poslední boj (Divadlo AHA!) (foto: Jan Šilar)

Ty sám jsi ostatně s rolí Mauglího taky zestárl. Troufal sis pořád na tu postavu?
Trochu se to řešilo. Vždyť už jsem překročil čtyřicítku. No ale Mauglí je teď třicátník a jak známo divadlo omlazuje. Když jsem se oholil a začal tu roli zkoušet, začal jsem zase v sobě cítit ducha Mauglího jako malého chlapce. Takže téměř jediná režisérova připomínka ke mně byla, abych se sebou něco udělal, že vypadám na patnáct. To mě samozřejmě potěšilo, ale roli jsem musel trochu zestaršit, protože divadlo je tak iluzivní, že i ve 40 můžu vypadat jako teenager. Navíc to téma stárnutí je ve hře šikovně obsaženo. I ta zvířata si uvědomují, že Mauglí zastárnul a musí se rozhodnout, co se sebou dál.

To, že hrajete v podobné sestavě ty stejné postavy, vnímáš spíš jako výhodu nebo naopak?
V tomhle případě záleží na každé postavě. Většina z nás mohla na předchozí zkušenost navázat. Třeba Šér Chánův charakter zůstává prakticky stejný, ale mně se stávalo, že jsem občas sklouzával k tomu, jak jsem hrál Mauglího v „jedničce“, ale ten už je teď hodně jiný a řeší odlišné problémy. Trochu jiný je ještě asi Balú. Zatímco v první hře je to jakýsi Mauglího mentor, tady se změnil v takového milého blbounka, kterého zajímá už jenom jídlo.

Bude i třetí díl?
Mauglí v padesáti? To by byla docela výzva! No uvidíme za deset let.

Kniha džunglí – Mauglího poslední boj (Divadlo AHA!) (foto: Jan Šilar)

Většina herců má nějakou svoji vysněnou roli. Jak to máš ty s pohádkovými postavami?
Mně ji trochu splnil právě ten Mauglí. Nejraději jsem měl Tarzana, ale tohle je hodně blízko. Pak jsem si přál nějakou romantickou postavu, jakou je třeba Zvíře v Krásce. A asi v pětatřiceti jsem tady dostal Romea, kde sice hraji víc rolí najednou, ale asi můžu říct, že tím se mi mé herecké sny nejspíš splnily.

Jak vypadala tvoje cesta k divadlu?
V létě dělám divadelní semináře pro děti a tam jim říkám, že divadlo není vlastně žádná věda. Ať si jen rozvzpomenou na to, jak si na něco hrály, na princezny nebo na piráty. A vyprávím jim, jak jsme si s bratrancem udělali u dědy a u babičky z postele, závěsů a otočné židle k pianu obytňák, se kterým jsme pak projeli celý svět a přitom jsme přepadali banky a utíkali policajtům. Podle mě je imaginace člověku přirozená a každý ji v sobě má. A já si takhle hodně hrál i sám. Oblíkal jsem si kostýmy a přehrával různé scénky z filmů. A když se hrály nějaké scénky nebo se recitovalo, tak jsem se toho vždycky účastnil. Tam bych viděl ty počátky.

A pak ses hlásil na herectví?
Jo. Po gymplu jsem si dal přihlášku na DAMU. Abych se na to lépe připravil, nastoupil jsem tady do hereckého kurzu, který vedl někdejší ředitel Divadla AHA! Mirek Pokorný. Na DAMU mě nevzali, a tak jsem šel studovat filozofii, ale u divadla už jsem zůstal. Ještě během studií mě Pokorný vzal do divadla v Lysé nad Labem a později jsem začal hrát tady ve chvíli, kdy se soubor hrající pohádky v Gongu zprofesionalizoval. Takže jsem tady od samého počátku.

Vraťme se trochu oklikou k Mauglímu. Kde ty si připadáš jako v džungli? Ve městě mezi lidmi nebo opravdu v divočině?
Mám to tak půl napůl. Podle nálady. Přírodu mám moc rád a často v ní odpočívám, ale v izolaci bych žít nedokázal a ruch města taky potřebuji. Snažím se to vhodně nakombinovat.

Co tě čeká v nejbližší době?
Profesně se dostávám to klidovějšího období. Všechno, co se připravovalo, už je nazkoušeno. Už jsem se trochu zmínil o tom, že se o prázdninách účastním tábora, kde vedu divadelní workshopy pro děti. A pak se dostanu na chaloupku na Šumavě, kde si konečně užiju tu džungli, protože během sezóny mě práce drží dost často i o víkendech ve městě. Snad mě ten volný čas donutí k tomu, abych trochu pohnul s projektem, který nějakou dobu nosím v hlavě. Představení Romeo a Julie mě inspirovalo k tomu, abych si udělal takový výcuc z Othella. Rád bych totiž měl něco, co můžu kdykoliv a kdekoliv odehrát sám. Zredukoval jsem to na tři postavy – Othella, Jaga a Desdemonu, a ty bych všechny odehrál. Ta témata rasismu a žárlivosti už nějakou dobu nosím v hlavě a rád bych tomu konečně dal formu. Nemělo by to v konečné podobě trvat víc než 20–30 minut.

Máš čas chodit do divadla? Co jsi viděl v poslední době?
Chodím rád. Obvykle, když mají kamarádi premiéru, tak se jdu podívat. Naposled jsme ale šli do La Fabriky, kde jsem chtěl svoji ženu vzít na Marthu Issovou a Annu Polívkovou ve hře Krasavice interkontinentální. Je to skvělé představení, které se hraje už mnoho let. Je to hodně ženské a mě baví holky, které si ze sebe dovedou udělat legraci. Ono už stačí, když se Martha a Anna postaví vedle sebe, každá je úplně jiná a už to vás rozesmívá. Ale u toho to samozřejmě nekončí. S nadhledem se v tom řeší ženské problémy a vztahy od narození až do pozdního věku.

Máš nějaký záložní plán, kdybys už nemohl hrát divadlo?
Asi by to souviselo s tou chalupou na Šumavě. Rád bych měl tu romantickou představu, že mám velkou zahradu a ovce a kozy a žil bych jen z toho. Dovedu si ale představit, jaká je to dřina. To bych nejspíš dlouho nevydržel. Klidně bych ale měl někde na maloměstě čajovnu a k tomu nějaké kulturní centrum, bavilo by mě i učit děti.

s využitím materiálů Divadla Gong