Rozhovor

Přípravy na novou pohádkovou hru Divadla AHA! Kniha džunglí – Mauglího poslední boj jsou v plném proudu. Představení, které navazuje na veleúspěšnou inscenaci prostě nazvanou Mauglí, tentokrát připravuje renomovaný režisér a umělecký šéf Národního moravskoslezského divadla Vojtěch Štěpánek.

Štěpánek není na scéně vysočanského Divadla Gong, kde se většina „aháckých“ pohádek pravidelně hraje, poprvé. Pro děti z Prahy 9 a širokého okolí už adaptoval Twainova Dobrodružství Toma Sawera nebo napsal a režijně vedl jedinečné představení (Ne)bezpečná (ko)média, která žáky základních škol seznamuje zábavnou formou s nebezpečími číhajícími v pletivu sociálních sítí a internetu. Tentokrát jsme měli možnost nahlédnout divadelníkům přímo do „kuchyně“ během první čtené zkoušky hry, kterou Štěpánek pracovně nazval Člověk – Mauglí.

Nejspíš nikoho nepřekvapí, že na pracovní schůzce divadelníků panuje uvolněná atmosféra a leckdo by s herci rád své místo vyměnil. Zatím! Tvrdá práce při zkoušení a stres před blížící se premiérou teprve přijdou. Teď je čas seznámit se s textem hry, který ještě voní novotou, a také s novou herečkou. Roli černého pardála Baghíry (Mauglího věčného mentora), který v původní hře chyběl, dostala mladá herečka Karolína Šafránková, o níž si přečtete v některém z dalších vydání Devítky. Před započetím samotného čtení vysvětluje Štěpánek hercům svoji vizi a mluví o tom, jaké motivy si z Kiplingova životního díla pro svoje představení vybral. Základní kostru hry dával dohromady během cest vlakem při poslechu autentických zvuků džungle. Divák se s Mauglím opět setkává ve chvíli, kdy z malého chlapce dospěl v muže a je okolnostmi nucen rozhodnout se, co udělá se svým životem. O tom, že to nebude rozhodování jednoduché a bez následků, vám už povypráví sám režisér a autor scénáře Vojta Štěpánek.

na zkoušce...

Mohl bys trochu přiblížit vznik a vývoj chystaného představení Kniha džunglí – Mauglího poslední boj?
Soubor Divadla AHA! hraje mnoho let velmi úspěšné představení Mauglí, které viděly už tisíce diváků. To, co ta inscenace obsahuje, je ale pouze zlomkem toho, co Kipling v Knihách džunglí napsal. Je to velmi rozsáhlé dílo. Kuba Stich, ředitel souboru, si vzhledem k blížící se derniéře tohoto kusu řekl, že to téma není ještě zdaleka vyčerpané. Proto požádal herečku Báru Jánovou, jestli by se nechopila dramatizace dalších osudů Mauglího, a ta vytvořila krásný text, který by se klidně mohl dělat. Shodou okolností jsem měl ale já v tomto termínu jediné volno v letošním turnusu, a tak režie padla na mě. Bářin text má hezké téma, ale já jsem zjistil, že ho neumím uchopit a že budu muset udělat představení po svém. Protože mám už nějaké zkušenosti s lidmi z AHA!, tak jsem se ho snažil napsat jazykem, který bude těm hercům a tím pádem i jejich divákům blízký.

Jaký motiv sis tedy nakonec vybral?
V knize je jedno krásné téma. Jednou totiž dojde k okamžiku, kdy si musí celá džungle položit otázku, zdali do ní patří i člověk, nebo ne. Mauglí, byť lidské mládě, byl vychován vlky jako vlk a všichni se k němu jako k vlkovi i chovají. To ale funguje jen do určitého okamžiku, kdy Mauglí odroste dětské nevinnosti a stane se z něj samostatná myslící jednotka. Ukazuje se, že vlkem není a nikdy ani být nemůže. Člověk a džungle jsou dvě věci, které jdou proti sobě. Člověk je dobyvatel, ničitel, podmanitel a představuje obrovské nebezpečí. Největší silou džungle je Šér Chán, který má s člověkem špatnou zkušenost. Nemůže proto snést, že uprostřed džungle v té nejlepší rodině, mezi vlky, jeden člověk žije. Poukáže tedy na základní zákon, který tvrdí, že člověk do džungle nepatří. Nejen že ho džungle exkomunikuje, ale i on sám pochopí, že je jakýmsi bacilem, na který džungle nemá vakcínu, a rozhodne se odejít. Tématem a posláním hry ale je myšlenka, že kouzlo džungle, která je stará tisíce let, spočívá v tom, že je v ní každý jiný, že tvoje odlišnost je právě to, co tě předurčuje být její součástí. Mauglí tedy musí dokázat, že mezi zvířata patří. Musí prokázat, že disponuje jejich ctnostmi, jakými jsou třeba charakter, pevná vůle, odvaha nebo loajalita k vlastnímu kmeni.

Ty jsi teď novopečený otec. Jak tě to ovlivňuje v životě, a případně v tvorbě?
Zásadně. Protože přes dítě poznáváš svět znova skrze to, že ten svět musíš nějakým způsobem vysvětlovat. Máš tu najednou člověka, který vůbec neví, co je to stůl, koberec nebo okno. A nejen že to vysvětluješ, ale jsi u toho, když se ten člověk s tou věcí poprvé či podruhé setkává, a ty sleduješ, jakou stopu to v něm zanechává. Tím, že ho sleduješ a nějakým způsobem ho ovlivňuješ, tak to prožíváš znovu. Kamarád má dceru, které je asi čtrnáct let. Mají takovou krásnou společnou fotografii, na které jsou z profilu a dívají se navzájem do očí. A on k tomu napsal následující: „Celý život jí vysvětluji, co to ten život je. Pak stačí jeden pohled do jejích očí a zase nevím nic.“ Ty děti nás na oplátku učí soustředit se na konkrétní vteřinu. Najednou ustrneš a žiješ v tom zvláštním rytmu, který má každé dítě. A ten je důležitější než tvůj.

Přemýšlel jsi dlouho nad tím, jestli nabídku na režírování Mauglího přijmeš?
Já jsem se sem strašně těšil. V poslední době jsem měl hrozně moc nabídek, i do zahraničí, které jsem musel odmítat. Ale tady jsem najednou cítil, že je to hodně důležité. Ty lidi tady sice hrají každý den pro děti, a na to se v branži dívá trochu skrze prsty… ale to není nic divného. Když hraješ pro děti, tak to není to pravý „umčo“, když děláš komedii, tak to není to ono… ale já pak nevím co je to ONO. Podle mě jestli divadlo něco umí, pak zprostředkovat nějaký silný emocionální zážitek. A jak říkal Einstein, když něco neumíš vysvětlit šestiletému dítěti, tak tomu sám nerozumíš. Ty lidi tady denně předstupují před stovky šestiletých capartů a snaží se jim něco vysvětlit pomocí nějakého divadelního znaku. A to je podle mě obrovská služba. A já se na to těšil proto, že dětem musíš všechno vysvětlit tou nejpřesnější, nejjasnější a nejkratší cestou… a bez okolků. Přitom divadlo je pro mnoho tvůrců fascinující tím, že mohou vše říct oklikou. Když se děj odehrává v džungli, proč by se nemohl odehrávat na smetišti? Mohou říkat věci jinak. Ale když se rozsvítí jeviště, tak dítě nemá tu kapacitu vyhodnotit, jak jsme danou věc zpracovali, ono bere tu informaci, kterou dostává, a vůbec neřeší nějaký tvůj tvůrčí záměr. Mauglí má velké a stále aktuální téma – hledání identity, odlišnost. V době, kdy nám třeba Japonec vysvětluje, že cizinci jsou nebezpeční, tak bychom asi měli dbát na to, abychom vraceli nohy na zem. Děti jsou velmi otevřené a pozorné a divadlo pro děti je velká zodpovědnost. Mnohem větší než divadlo pro dospělé. Děti ti dají jen jednu příležitost.

Když byla řeč o tom silném emocionálním zážitku, vzpomeneš si na nějaký takový divadelní z tvého dětství?
Na jedno představení si pamatuju dost přesně. Byl jsem na Jůhelácích a Dádě Patrasové a strašně se mi chtělo na záchod. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem se po… Celé představení jsem měl v kamaších a strašně jsem trpěl.
Tak to byl asi silný zážitek…
To teda. Jinak jsem žádný řekněme metafyzický zážitek z divadla neměl. Když mi bylo asi deset, tak mě naši vzali do Národního na operu. Hráli Hubičku a na začátku se tedy chtějí políbit a jeden z nich zahřímá: „Nech mne býýýt!“ Následuje strašně dlouhá a pro dítě nehmatatelná a nudná část. Až se to nakonec všechno vyřeší a konečně se k té hubičce zase schyluje, tak se ozve ten druhý: „Nech mne býýýt!“ Potom následuje taková čtvrttaktová pauza, během níž jsem na celé Národní vykřikl: „Nééé!“, protože jsem si představoval, že to pojede zase celé znova a že to nepřežiju.

Kdy sis k divadlu vybudoval kladnější vztah?
Já byl jako dítě dost lempl na školu. Když pak přišlo na to vybrat si střední školu, tak jsem zvolil tu, kde známky nehrály zas takovou roli. Vystudoval jsem herectví na konzervatoři a teprve to mě opravdu uvedlo do divadla, které jsem měl rád.

Premiéra pohádkové hry Kniha džunglí – Mauglího poslední boj je naplánována na čtvrtek 7. března (10.00 a 14.15). První repríza pro širší veřejnost se odehraje v Divadle Gong v sobotu 9. března v 15 hodin.

...s využitím materiálu Divadla Gong...