Djk

Bohužel jsem viděl film s Fondovými a K. Hepburnovou, který považuji za jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Jemná psychologická studie vztahů stárnoucích a nemocných manželů, s humorem střídaným občasným skřípěním zubů překonávajících svůj osud a jejich konfrontace s dalšími generacemi se tady změnila v dosti ordinérní třeskutý humor. Připadá mi, jako by se jemné houslové sonáty zmocnila řachavá hospodská dechovka a udělala z ní chvílemi frašku. Nepřekvapilo mne proto, že v dojemné scéně téměř v závěru mladé dámy v publiku řičely smíchem. Shoduji se s panem Železným.

Strašidelný spektákl. Většinou není mluvené slyšet, když je slyšet, není rozumět a když je rozumět, marno pátrat po smyslu. Řada mordů na place, tři naturalisticky dokonané, logiku z hlediska diváka má snad jen ten poslední, uškrcená protagonistka, takže už zdánlivě není o čem hrát. Závěr toho úmorného děsu však tvoří ještě výstřel, po němž teprve lze s otázkou "co bude proboha dál" jít konečně domů. Řetěz interakcí rodiny ponurých šílenců rozličných typů v pokročilém stádiu chronicity.
Celou dobu mi v mysli nepotlačitelně tanula Cimrmanova režijní poznámka: nedělat pauzu, utečou.
djk.