Adam.dvoracek

Dva komici a kapela na vlně nostalgie. Text Pavlu Liškovi vyloženě sedí, jako by byl psán pro něj, s autorem mají stejný smysl pro humor i pointu, jen je ho na něj občas moc. Zatímco je někdy složité mu věřit, že jeho postavě je třináct - už kvůli vousům - Michalu Isteníkovi jen z výrazu obličeje uvěříte naprosto cokoliv, i to že je otcem, dítětem nebo Vietnamcem. Co však Pavlu Liškovi uvěříte, je zoufalá touha mladíka zapůsobit na svou lásku, navzdory době, ve které vyrůstá. Polovina úspěchu hry je vtipný text s odkazy na známé reálie let osmdesátých, druhá pak vzájemná interakce herců.

Skvělé herecké výkony představitelek tří ženských archetypů bába/fuchtle/jeptiška jsou obdivuhodné pro moře textu, pobyt ve výškách i věrnost postavám.
Hra je absurdním dramatem, kde kontrastuje poetičnost textu s popisem fekálií a éterický patos je střídán vystřízlivěním, aby poté vygradoval do násilného absurdna.
Scéna je působivá a zaujme originálními nápady i neustálou přítomností "kulisáka" na scéně.
Až dosud je vše ku prospěchu věci, byť se nejedná o "lehkou podívanou". Pak se však jedna z postav pozvrací a tato pachuť z "nesmyslného režijního šoku" v divákovi už zůstane a pro nevolnost mu znemožní vnímat na představní to dobré...

Milan Němec v podobě Dafne Vás sice "nenažhaví" (byť má vlastní ňadra!), ale rozhodně pobaví. Petr Štěpán jako Josefina Dafne herecky moc nepomáhá, za to v podobě Joe je věrný předloze. Barbora Remišová je spíše něžná, než sexy-éterická jako kdysi byla Marilyn. Herecky představení tak paradoxně stojí na kombinaci nepřekonatelného Michala Isteníka (Bienstock se díky němu stal ústřední postavou!), Jana Mazáka (naprosto přesný Osgood) a Lukáše Janoty, kdy jako "nemyslící gangster" je spolu se stepem jediný důvod proč mají padouši alespoň základní smysl ve hře (proč Párátko Charlie mluví jako skřítek?!). Někdo to rád horké, Brnu stačí pikantní...

Herci dělají vše, aby monology naplnili emocemi. Herci dělají vše, aby rozpohybovali extravagantní etudy. Herci dělají vše, aby postavy na sebe reagovaly. Bohužel nemají k dispozici děj, který by přirozeně gradoval, a nemají dialogy, které by pobavily nebo děj posouvaly dál. Hra samotná obsahuje silnou myšlenku a nesmlouvavě kritizuje samu podstatu toho, co v USA znamená být "patriot". Věřím, že český divák - více než obnažení pravdy o osidlování, kterou již zná - by ocenil více humoru (byť situačního nebo černého) a přirozeně stupňující děj, tedy pestřejší úvod a méně intenzivní závěr.

Navzdory postavám, které jen visely hlavou dolů nad diváky a vydávaly skřeky, navzdory scéně, která obsahovala neustále padající věci, navzdory urputné snaze udělat představení /moderní/ - bylo zcela zřejmé, že panem hercem je Miroslav Donutil a velkou nadějí je jeho syn Martin. Doufám, že Brno poskytne oběma příležitosti, jak dokázat své herectví, bez toho, aby se o pozornost diváka museli přetahovat s takovým aranžmá.

Hodnotit derniéru se může zdát /Podivný/, ale to nebude tento /případ/, protože důvod proč tyto řádky /se-psem/ je výkon Vojtěcha Blahuty, jehož ztvárnění /chlapce bez emocí zmítaného mnoha vjemy/, zasluhuje uznání a pozornost režisérů. Spolu s Alenou Antalovou, jejíž postava naopak věrnými pocity přetékala, se stali hybnou silou představení. Milan Němec dokázal z epizodních roliček /vykřesat táborák/a díky dodatkové scénce jsem konečně pochopil Pythagorovu větu. Derniéra byla jistě pro Vojtěcha Blahutu sladko-hořká, neboť hra v níž exceloval skončila, věřím však, že je teprve začátkem...

Byť název ani anotace hry Vám nepomohou vytvořit si představu co Vás čeká, vězte že první část je přednáška o teorii relativity a druhá část je praktická ukázka důsledků teorie v "praxi". Pokud by touto formou bylo vyučováno, byla by fyzika nejoblíbenějším předmětem dětí, samozřejmě hned po "těláku" a "výtvarce". Přednáška má však bohužel nádech ochotnického divadla, což je v přímém protikladu se scénicky nápaditou a výborně odehranou druhou částí, navíc vygradovanou závěrečným audiovizuálním zážitkem.

Vulgarita nebo grotesknost jako forma by byla naprosto v pořádku, pokud by zesilovala účinek sdělení, které autor do díla vložil. Zde však působí kontraproduktivně a odvádí pozornost jak od hlubokého osobního prožitky hrdinky, která se v pokročilém věku zamiluje do mladého muže, tak od xenofobních postojů lidí kolem nás. I přes dobré herecké výkony a vtipný hudební podkres musím souhlasit s JANIS, cituji: /Stěží lze uvěřit, že autoři v čele s režisérem fakticky sdílí Fassbinderův odsudek maloměšťáctví, konzumerismu, popkultury, když sami využívají právě ty prostředky, kterými RWF pohrdal./

//Přátelé jsou lidé, kteří o Vás ví všechno, a přesto Vás mají rádi// Co se ale stane, když během jednoho večera zjistíte, že toho vlastně SPOUSTU nevíte?! Vynikající dialogy, herci (především muži) perfektně zasazeni do svých postav. Děj vyrazí vpřed ve chvíli, kdy Martin Havelka přijde na scénu a pak už jen stoupá po vrstvách až do stratosféry poháněn výbušnou konverzací. Mlýnek roztáčen duem Viktor Skála - Martin Havelka nakonec semele všechno a všechny. Herci dávají do rolí vše a Jakub Uličník včera dal i víc, než chtěl (myslím že chudák přišel o zub). Zkrátka poctivý kumšt až na krev!

Hlučná hra. Křičí se a bouchá. Nejhlasitější je ale obava z bezprostředního násilí, která na konci příběhu bohužel dostane konkrétní - byť malou - podobu. Kdyby příběh nepřekročil hranici tušeného/uskutečněného a nenechal na nás ulpít vinu /těch co tomu nezabránili/, více by mohly vyniknout nesporné komické schopnosti Tomáše Šulaje, který exceluje nebo spackané životy tragikomických /alfa samců/ a občasné /odbourávačky/ mezi herci co se dlouho znají. Obdivuhodný a přesvědčivý projev podal David Vaculík a byť je to proti jeho naturelu, opravdu z jeho postavy /pozéra-psychopata/ šel strach.

Hra je drsná obsahem a občas i formou vyprávění (pacient napadne doktorku), ale zároveň hořce-komická (promýšlení tahů dopředu u Člověče nezlob se), tedy pokud se dokážete smát absurdním projevům mnoha psychóz, které jsou zde velice dobře vyobrazeny. Nejvíce na mne zapůsobil Marián Chalány, jehož ?zbabělec-násilník-manipulátor-komunista? je dokonalý až běhá z něj mráz po zádech. Věřil jsem postavě ztvárněnou Cyrilem Drozdou, jehož za-dr-há-va-né mluvení a odpor k pohybu mě bavili. Opravdová byla také ?vždy pozitivní doktorka, jen s občasnými depresemi? v podání vynikající Zuzany Kronerové.