Rozhovor

Původně chtěla být učitelkou, ale pravidelné návštěvy Slezského divadla v Opavě, kde měli její rodiče předplatné, ji velice ovlivnily a začala o divadle vážně uvažovat. Nakonec vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a od sezóny 1994/95 je členkou Horáckého divadla v Jihlavě, kde od té doby vytvořila Lenka Schreiberová celou řadu různorodých rolí, které jí vynesly osm diváckých Cen Horáce a v roce 2023 získala nominaci na Cenu Thálie za svůj výkon v inscenaci Šepoty a výkřiky.


Pocházíte z Opavy, kde jste chodila do ZUŠ a začínala hrou na zobcovou flétnu a navštěvovala také dramatický kroužek. Co vás ještě bavilo a již tehdy jste uvažovala o divadle?
Asi budu vypadat jako mimoň, když přiznám, že mě bavily rodinné dovolené, dokonce i v pubertě (na rozdíl od bráchy, ten prý už jako puberťák prudil). Jezdili jsme hodně na Slovensko, do Jeseníků a chudáci rodiče mne museli dohánět na vrcholcích kopců a hor, protože jsem měla v sobě touhu být v čele výpravy. O divadle jsem začala uvažovat docela brzo, když mne přešla touha být učitelkou. Velký vliv na to měly naše pravidelné návštěvy Slezského divadla v Opavě, kde měli rodiče předplatné. Nikdy nezapomenu na strhující a podmanivý výkon Marka Ronce v Hlavě XXII. A taky mě moc bavil dramaťák, díky skvělé pedagožce Aleně Karenové.

Během studií na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste hostovala jak v Ostravě, tak v Opavě a od sezóny 1994/95 jste v angažmá Horáckého divadla v Jihlavě, kde jste nastoupila ve svých osmnácti letech, tři dny po maturitě a první roli jste měla v inscenaci Casanova a Krumbajglová. Jak vzpomínáte na své začátky?
Nastupovala jsem jako osmnáctileté vykulené tele, absolutně nepřipravené na mašinérii oblastního divadla. Nevěděla jsem, co je to ferman, přebírala čtyři role, do toho záskoky, zkoušení nových inscenací, noví lidé, noví kamarádi, nové město, nová krajina. Stýskalo se mi po rodičích, po rodině, po Opavě. Ale do toho společná dámská šatna v Divadle Na kopečku, kde Horácké divadlo přebývalo v době stavění nové budovy. Velká škola! Skvělá škola! A taky jsem v sobě měla pokoru, touhu pracovat a učit se. A disciplínu, kterou mám tak trochu danou v povaze a hlavně vštípenou výchovou a drilem na Janáčkově konzervatoři. A paměť už po těch třiceti letech vymazala to špatné, takže na své začátky vzpomínám s láskou a něhou stárnoucí oblastní herečky.

Horácké divadlo Jihlava - Šepoty a výkřiky (foto: Igor Stančík)

Od té doby jste v Horáckém divadle vytvořila řadu rolí, dnes hrajete v inscenacích jako např. Popel na křídlech Suzanne Renaud, Nad Sázavou, Šepoty a výkřiky, Kniha džunglí, Tajemství, šílenství, podivnost, Utrpení mladého Werthera, Zombie nejsou demokrati… Jednou jste řekla: „Mojí nejoblíbenější rolí jsou Tučňáci na Arše. Ti jsou pro mě čistá radost a výborný text.“ V čem byste si ráda ještě zahrála?
Nemám žádnou vysněnou roli. Nechávám se ráda překvapit. Ty nejhezčí příležitosti vlastně stejně vznikly bez předchozího očekávání, lpění nebo dychtění. Pokud mám nějaké ambice, tak jsou takové, aby režiséři a kolegové měli pocit, že je práce se mnou baví a naplňuje, že má smysl.

Horácké divadlo Jihlava - Médea (foto: Leoš Skokan)

Stala se z vás všestranná herecká osobnost hrající komediální, dramatické i hudební role. Za své herecké výkony jste obdržela osm diváckých Cen Horáce a v roce 2023 jste byla nominována na Cenu Thálie za svůj výkon ve hře Šepoty a výkřiky. Co to pro vás znamená?
Co se Horáce týká, tak mi přinesl zejména pošťuchování od kolegyň a kolegů, že už jsem skoro jako „Gotťák“. Thálie pro mne byla velikým překvapením a jsem hrdá, že je naše Horácké divadlo oceňované v celonárodním měřítku a mohu ho reprezentovat. No a taky jsem se zadarmo podívala do „Národa“. Jen jsem byla zklamaná, že naše regionální sdělovací prostředky – kromě Jihlavských listů – o náš úspěch neprojevily sebemenší zájem…. Ale z obou ocenění mám především velikánskou radost a vážím si jich.

Čím je pro vás divadlo? V jednom rozhovoru jste řekla: „Divadlo je dobrodružství každý večer. Je to jak geocaching, hledání pokladů každý večer na jevišti.“
Za touto větou si stále stojím. Moc mě to neustálé hledání, objevování, zkoušení a učení se baví. Vlastně mě to baví čím dál víc.

Vyzkoušela jste si také práci před kamerou a zahrála si v několika seriálech. Dlouhá léta spolupracujete s Českým rozhlasem Vysočina, pro který jste napsala a načetla rozhlasové sloupky a natočila několik rozhlasových her. Jednou jste přiznala, že vás baví práce s mluveným slovem. Jak se vám pracuje s mikrofonem?
Mikrofon miluju, protože je nekompromisní. Neodpustí sebemenší chybu. Můžu se plně koncentrovat na hlas, význam a výraz a nemusím řešit kostým, líčení, světla, rekvizity. Je to krásná, intenzivní a intimní práce. Mám naposlouchány tisíce hodin mluveného slova a spoustu našich herců poznám především podle hlasu. Obdivuji jejich práci.

Horácké divadlo Jihlava - Popel na křídlech Suzanne Renaud (foto: Igor Stančík)

Nějakou dobu jste působila v kapele Old Good Chassis, kde jste hrála na baskytaru. Jaká to byla pro vás zkušenost? Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte?
Byla to skvělá, trochu „pankáčská“ zkušenost. I když slovo pankáč nerada používám. Vlastně mi přijde srandovní, když se někdo, kdo má zaměstnaneckou smlouvu, pravidelný plat a stravenky, označuje za pankáče. Takže jsem teď trochu směšná i sama sobě. Spíš bych nás tedy označila za bandu pěti drzounů, motivovanou a hnanou kupředu Standou Gerstnerem, z nichž jen dva uměli opravdu hrát na nástroj a zbylí tři se o to pokoušeli. Ale zažili jsme spolu krásné okamžiky, zahráli jsme si koncert na dně vypuštěného bazénu, kdy nám zbytky vody laškovně olizovaly elektriku nebo emotivní koncert na jihlavském Masarykově náměstí v rámci výročí Sametové revoluce. A moc ráda vzpomínám na společný čas strávený při nahrávání našeho mini CD ve studiu BENAS, na procházky kolem Seče, na radost z každého dobře odehraného tónu na baskytaru, která se stala mou láskou.

Jak ráda trávíte chvíle volna? Je o vás známé, že se věnujete geocachingu, máte ráda únikové hry, turistiku a cestování. Také fotografujete. A od dětství jste fanouškem Formule 1.
Všechny tyto vášně a záliby mne neopustily a holduji jim stále. A cítím veliký vděk, že je mohu sdílet se svým partnerem, rodiči, přáteli. I když je pravda, že být fanouškem Formule 1 je v posledních letech obtížné, neboť jsem skalním fandou stáje Ferrari. Kurňa, chlapi, vzpamatujte se už v tom Maranellu!