Babička se vrací čili Dichtung und Wahrheit

Jana Synková neskřehotala. A co pozitivního dál napsat? Znám člověka, kterému se to "docela líbilo".

Rozumím nápadu demytizace a odidealizování, přesto obsazení Jany Synkové do role Babičky je mimořádným omylem. To není samo o sobě důvodem udělené „třicítky“, k té přispěl i jalový scénář. Nebo se jeho potenciál ztratil v přemíře i hodně odtažitého vtipkování? (více v článku na blogu)

Vydal jsem se na inscenaci cca půl rok po premiéře, po vyslechnutí ohlasů připraven na „sebedestruktivní“ zážitek. Viděl jsem však už zcela jinou podobu. Stopáž byla o bezmála půl hodiny kratší, řada popisovaných gagů chyběla, J. Synková neskřehotala. Vlastně jsem se docela dobře bavil, někteří herci (J. Lábus, J. Slach, M. Bohadlo, P. Vršek) mě zaujali. Po odchodu z divadla jsem přemýšlel, co měla inscenace říkat. Smysl jsem snad odhalil, ale podle mého názoru se ztrácel v přemíře humoru. Myslím, že režisér a herci měli více dbát na zřetelnější vyjádření témat.

Tento způsob uchopení Babičky zdá se mi poněkud nešťasným... Hlavní představitelka pro mě nebyla černou tečkou (jak zmiňuje trefně uživatel Blumarik), ale přímo černočerným hrobečkem všeho. Mělo jít o Babičku pomatenou či věčně přiopilou, nebo obé současně? Nebyla ovšem tím jediným, co neblaze atakovalo mé smysly. Co nadělám, nejsem zřejmě vybavena diváckými senzory napojenými na Ypsilonskou poetiku. Shrnutě vzato: ze zhlédnutého jevištního pel-melu mi vychází všelicos, jen ne ideál Babičky, který (jak bylo řečeno na tiskové konferenci) by neměl zaniknout:/