Dotěrnosti

54,99 % Paradoxní situace, na jedné straně souhlasím, že text Martina Hýči má leccos do sebe... Jenže naproti tomu to, co inscenaci podle mě dost chybělo, byl dramaturg, který by vzal motorovou pilu a Hýčův strom seřezal na bonsai, jíž by to v podkroví Palmovky slušelo.

Nenapíšu asi nic, co by zde již jinými slovy nezaznělo. Hra M. Hýči má nesporné kouzlo i vypovídací hodnotu, ale je upovídaná (přespříliš) a pro jevištní interpretaci obtížná. Režisér D. Šiktanc dokázal s pomocí výtvarné složky, hudby a především herců velmi zdařile vytvořit atmosféru, která přesně odpovídá ladění textu. Akce jsou promyšlené, herci evidentně vědí, o čem hrají. Přes viditelnou snahu celého týmu se nepodařilo dosáhnout dostatečného oživení. Ale bylo to vůbec možné? Přesto není návštěva ztrátou času a v M. Hýčovi slibný autorský potenciál je.

Pravděpodobně tím nejzajímavějším na hře je text M. Hýči o prázdnotě dnešní generace kolem třicítky. Je vážný, hloubavý a příliš nekoresponduje s dosavadní dramaturgií Studia Palmo ff. Svou délkou a hustotou je i obtížně zdramatizovatelný, což se projevuje bohužel často, kdy je poznat, že režisér úplně přesně neví, jak dál. Pánské postavy jsou slušně zahrané. Překvapil mě především J. Hušek, jenž měl složitou úlohu věrohodně zobrazit nešikovného outsidera. Ještě těžší to měla K. Trnková, nicméně svoji tragickou postavu zvládla s velkým přehledem, čímž potvrdila, že bude posilou hereckého týmu.