Lidský hlas

Stejně jako v případě Tonky Šibenice i zde Jitka Sedláčková dokazuje, že by měla na to utáhnout monodrama, jen kdyby se jí dostalo správného textu a režijního vedení. Na rozdíl od kolegů však oceňuji angažování Dáši Zázvůrkové, jejíž interpretace šansonů byla světlejšími místy večera (přičemž nechávám zcela stranou vztah k textu).

Z představení jsem odcházel s přesvědčením, že kdyby toto monodrama s J. Sedláčkovou nastudoval zkušený režisér, mohla by se inscenace stát v pražském divadelním dění nepřehlédnutelnou. Herečka se totiž v mnohých scénách dopracovala k zajímavým polohám, které bych od ní, přiznávám, vlastně ani nečekal. Připsání melodramatické postavy Černého anděla však vyznění celku dost uškodilo, stejně jako písně, které D. Zázvůrková (ač procítěně) interpretovala.

Monodrama, v němž osamělá zoufalá žena drží telefonní sluchátko a rozmlouvá s bývalou láskou, je dnes už „retrem“; nejen vzhledem technickému pokroku, ale i kvůli společenským posunům. Do textu je těžké zasahovat a hledat v něm nadčasové, se silnou osobností však může vzniknout zajímavá inscenace. Jitka Sedláčková by potřebovala pevnější režijní vedení, ale často se jí daří niterně a pravdivě zachytit stavy trpící bytosti, některé momenty jsou silné. Vyznění bohužel ublížily některé kostrbatější aktualizace a také nešťastně (až kýčovitě) koncipovaný zpívající „černý anděl“ D. Zázvůrkové.