Toto není pokus o recenzi. Tento text má vlastně pramálo společného s tím, jaká je inscenace Úplného zatmění divadelního spolku SpoluHra. Pokud to chcete zjistit, doporučuji udělat to, že se na ní půjdete podívat. Ovšem doporučuji si předtím přečíst tenhle krátký článek, protože v něm zjistíte, čemu se vyhnout, pokud se opravdu rozhodnete se na tento (nebo jakýkoliv jiný) kousek podívat. Tento text je totiž o tom, proč jsem si já neužil reprízu této inscenace v onen večer 26.11.2019.

Myslel jsem si, že návštěva divadla je pro většinu lidí spojena s určitými pravidly. Divadlo je často považováno za důstojnou záležitost. Spousta lidí, co znám, má například za to, že do divadla se má chodit vždy slušně ustrojen. I když já sám nejsem zastánce tohoto pravidla, chápu, že se na mě někdo dívá s pohrdavým úšklebkem, když navštívím představení Národního divadla v teniskách. Vždy si představím, že ten daný člověk, který na mě hledí, to asi bere tak, že správným "slušným" oblečením se dává najevo to, že jeden respektuje instituci, jejíž kousek se chystá zhlédnout. A dokáže snahu a práci všech angažovaných ocenit svou vizáží, i když se mu třeba ve výsledku nelíbí. Nebo je onen úšklebek jen výsledkem toho, že šklebící se člověk je nadřazený snob v tak nabalen v nepohodlném oblečení, že si o přestávce musí jít na záchod osušit záda.

Ať je to tak nebo tak, ve výsledku na oblečení nezáleží, protože to, jak jste oděni, většinou neruší ostatní v tom, aby si na inscenaci, kterou společně sledujete, utvořili vlastní názor. To platí samozřejmě pouze v případě, že nesedíte v první řadě a nemáte na hlavě prskavkovou čepici Dana Nekonečného.

Pravidel, které lidé při návštěvě divadla dodržují, je celá řada. Ale některé jsou o něco důležitější než jiná. A některá bychom měli považovat za zcela základní.

Představte si situaci: usednete do hlediště, mezi diváky to ševelí a pak se zhasnou světla. Má běžná zkušenost je ta, že v té chvíli hlasy diváku ztichnou a všichni sledují. Někteří po čase přestanou sledovat pozorně, protože se jim třeba nelíbí pře-exponovaný výraz Daniela Krejčíka. Běžně si to ale nechají pro sebe, aby to s někým probrali po představení s vínem v ruce. To se ale nestalo 26. listopadu 2019. 

Mezi mnou a skupinkou neustále štěbetajících třicátníků (dva muži a dvě ženy) byla jedna řada prázdných sedadel. Mezi mnou a herci bylo asi 8 řad, plus poměrně rozlehlá scéna. Matěj Stropnický v některých chvílích přednášel své repliky velmi potichu, proto jsem se snažil soustředit, přestože hru znám a vím oč v ní běží. Moje pozornost se ale neustále stáčela k právě čtveřici ob řadu za mnou, kteří nevydrželi 30 sekund bez toho, aby dění na jevišti nějak neokomentovali.

Když už jim asi nestačilo, že každou druhou repliku zopakovali,"vtipkovali" o tom, že jim někdo měl dát kokain, který postavy v inscenaci šňupou z televize, oplzle hodnotili postavu Sandry Novákové a měli homofóbní poznámky na to, že Krejčík a Stropnický tvoří pár i v realném životě.

Po chvíli to došlo až tak daleko, že i já, povoláním introvert a nekonfliktní nátura, jsem je šepotem okřikl. Nebyl jsem jediný. Přede mnou i po mně několik lidí onu skupinku napomínali - velmi potichu a slušně, aby nerušli běh představení. Nic ale nezabíralo. Zatímco můj kamarád na sedadle vedle mě v sobě dusil potlačovaný hněv a svíral pěsti, já jsem se stále snažil dávat pozor i na to, co se děje na jevišti. Marně. Potom, co jsem slyšel asi poosmé, že se k sobě Krejčík a Stropnický určitě doma chovají stejně, jako v inscenaci, už jsem přemýšlel pouze nad tím, co dané skupince řeknu, až se světla rozsvítí, nebo jsem si představoval, jak herci představení přeruší a vykážou všechny čtyři třicátníky z hlediště. 

Konečně nastala přestávka a já viděl, že jsem nebyl jediný, kdo chtěl neomalence konfrontovat.

"Prosím vás, vy jste poprvé v divadle?"

"N-ne..."

Skupinka (konečně) zmlkla. Konečně jsem se na ně mohl podívat. Vypadali...normálně. Určitě ne jako burany, které jsem si pln předsudků představoval se zašitými ústy. Služně oblečení (!), vystrojení, znatelně jen mírně opilí.

"Víte, že hrozně rušíte, žejo?" "Kazíte to ostatním." "Když se vám to nelíbí, tak počkejte do přestávky a odejděte. Nemusíte dělat bordel." "Máte nějakou vadu nebo jste jen tak nevychovaný?"

"To je dobrý my už stejně teď odejdeme. My tomu asi nerozumíme, narozdíl od vás, že?"

"To není o tom, že bychom tomu rozuměli víc. My se kvůli vám nemůžeme ani pokusit pomu porozumět."

Pak jsme se já a mí přátelé sebrali a odešli. Po přestávce jsme se nevrátili ani my ani hlučná skupinka. Oni protože udělali to, co měli udělat bez toho, aby rušili ostatní. My, protože jsme z představení nic neměli.

Konfrontace se skupinkou proběhla s poněkud menší katarzí, než jak jí ilustruji zde. I po opuštění La Fabriky jsem měl sto chutí do něčeho praštit. Museli jsme s přáteli jít, napít se a postěžovat si na náš zážitek v blízké putyce. Přímo tedy viním onu skupinku z toho, že jsem celý další den měl zkažený kocovinou. 

Celý tento článek může znít malicherně, ba dokonce jako něco, co napsal někdo komu je 55 a svou frustraci z toho, že není šťastný vybíjí v komentářích na webu. Nicméně tady jsem: dvacetišestiletý nezaměstnaný absolvent cítící přetlak, protože se mu dostalo nějhorší divadelní zkušenosti v jeho životě. A nebylo to vinou inscenátorů ale kvůli zanedbatelné části jinak poměrně dobrého publika.

Nevím, jestli na konci tohoto textu najdete nějaké poučení. Nejsem v pozici, ze které bych měl někomu radit, jak se chovat. Konec konců i včera v La Fabrice jsem měl na nohou tenisky. Tento blog-post jsem psal v domnění, že mi pomůže vybít si svůj hněv a transformovat mou zkušenost v něco pozitivního. Hněv transformovaný na frustraci nedostatkem empatie a ohleduplnosti některých jedinců ale přetrvává. Nezbývá než doufat, že příští reprízy této (nebo jakékoliv jiné inscenace) navštíví málo takovýchto úplně zatmělých diváků.