Román Stefana Zweiga poprvé na jevišti v Čechách. Daniel Špinar přivádí na prkna Stavovského divadla příběh důstojníka Antona Hofmillera v podání Radúze Máchy.
Příběh o soucitu, bolesti, nenaplnění, ale také krutosti osudu, lidské nevraživosti a lásce. Zvláštní prostředí kasáren, z nichž Anton ve volných chvílích uniká, a maloměsto, kde není moc kam jít a všechno se ví. V cukrárně Anton potkává Editu, která ho okouzlí šarmem a noblesou. Díky ní se dostává do šlechtického domu pána z Kekesfalvy. Tady ovšem autor trhá nitě a příběh se vyvine úplně jiným směrem.
Celý příběh se odvine od úplně nevinného vyzvání k tanci. Sluší se přece vyzvat k tanci dceru pána z Kekesfalvy. Edita je téměř nechodící mladá dáma. Dívka plná života, jak o ní vypráví Vladimír Javorský v roli Kekesfalvy, najednou mluví o svém snu tančit. Anton zasažen svým omylem přichází s pugétem růží a je zván do jejich sídla téměř denně. Zamotává se do nití, které vedou k mladé slečně. Zamilovala se a je potřeba jí v tom vyhovět, kdo by nechtěl splnit přání nešťastné panence?
Urputná snaha otce sehnat toho nejlepšího lékaře, který dceru vyléčí, je sice na jednu stranu pochopitelná, ale nastavuje tím zrcadlo mladé ženě, která má jediný cíl uzdravit se. Uzdravení se zdá být nemožným a přijetí jejího postižení okolím a jí samou se tím pádem vůbec nekoná.
Urputnost, s jakou se rodiče snaží dítě postižení zbavit, zakrýt, schovat... Místo aby je přijali jako součást, s níž je potřeba dítě vidět. Jeden z nejsilnějších momentů příběhu. Pavlína Štorková je v roli Edity naprosto dokonalá, hraje tak, že jí to věříte. Možná je to tím, že ona sama je trochu jiná herečka a nemá tedy problém se vžít do kterékoliv role.
Rasismus vojáčků vůči Židovi, který se stal pánem z Kekesfalvy a nadávky směrem k jeho postižené dceři. My se dnes nedivíme, jak to, že ti lidé byli takoví. My se bojíme, jak to, že už to dnes zase slýcháme.
Scéna, které dominuje prosklený pult s dorty. Evokuje určitý luxus, zbytečnost, zákusek se tu stává motivem blahobytu. Otáčivé jeviště nás posouvá v ději a podtrhuje netrpělivost. Scény, kdy vojáci slouží jako vizuální, taneční až hudební doprovod, je velmi dobře použitý divadelní prvek. Scéna z koupelny je dost živočišná. Testosteron střílí do jeviště, skoro jako by jich tam opravdu byla setnina.
Jediný zádrhel vidím v délce představení. Hodina a padesát minut bez přestávky, jak tomu bylo na generální zkoušce, je pro diváka dost velká kláda. Možná by vůbec nebylo na škodu tam přestávku dát, člověk si promyslí, co v příběhu, který se spíše zamotává a odkrývá jednotlivé charaktery, je podstatné. Docela důležité rozhovory v pozdějším ději – například s lékařem – by se po limonádě nebo kávě poslouchaly soustředěněji.
Je soucit projevem lásky? Soucit je spoluúčast na utrpení a bolesti druhých. Milost, přijetí, porozumění, to je láska. Kult krásy činí lidstvo bezcitným, jinakost vzbuzuje odpor a soucit. Avšak lidé, kteří nejsou vysoustruženi jako Kenové a Barbíny, potřebují spíš lásku, tedy přijetí. Od svých rodičů na prvním místě.