Pojeďte jako já na výlet do Uherského Hradiště za muzikálem Kdyby tisíc klarinetů! Klobouk dolů před tím, co dokázali v Uherském Hradišti. Myslím, že některá oblastní divadla by potřebovala telemost, aby si jich kritikové z redakcí a pak i divácká veřejnost všimla. Už dlouho jsem neviděla tak citlivě a kvalitně udělaný muzikál.
Kdo by neznal a neměl rád písničky Suchého a Šlitra jako Babeta, Tereza nebo Jsem motýl, který si vzal do hlavy… Filmovou verzi jsem viděla několikrát a vždy jsem ji vnímala jako sled klipů. Příběh mi trochu unikal. Nikoliv poselství. Režisérovi Igoru Stránskému se podařilo toto zachovat, ale přitom to nepůsobí jako koncert na divadle… jste tam, odehrává se před vámi několik menších příběhů, ale cítíte tu uvolněnou atmosféru let šedesátých i radost té doby. Na dvě hodiny se opravdu dostanete do těch zvláštních šedesátých let minulého století, a to propojení funguje skrze postavy, muziku a kostýmy.
Souboru Slováckého divadla se podařilo nečekané - udržet mou pozornost celou dobu na jevišti a navíc mě inteligentně bavit. V Hradišti se nepokoušeli o novodobé vtípky a neudělali z toho hloupou frašku, jak se často stává u nových nastudování muzikálů. Smekám před dramaturgem Liborem Vodičkou, že se držel zpátky a zachoval ducha doby vzniku „Klarinetů“ a decentní humor Suchého a Šlitra.
Přeci jen však má v sobě tohle jihomoravské nastudování něco úplně nového – step, jako velmi výraznou součást celého představení. Zbraně proměněné nejen v hudební nástroje, ale také stepky.
Divadlo si k choreografické spolupráci přizvalo hvězdu moderního stepu Jana Bursu. Stepařská čísla se proplétají celým představením a děj dokonale spojují. Obdivuji místní herce, co všechno se dokázali naučit a zatančit. Nejsem si jistá, zda by to stálé angažmá leckterého pražského divadla takhle zvládlo.
Roli femme fatale, tedy té nedostižné Terezy dostala ta pravá Tereza Novotná. Tady se bohužel neubráním srovnání s Janou Brejchovou a pak mi zdejší Tereza přijde trochu upjatá. Měla by víc svádět pohledem do kamery (skutečně, součástí představení jsou funkční kamery a obrazovky) a diváci by neměli spustit pohled z jejích velkých očí.
Další opravdovou věcí, kterou tenhle počin přináší, je živá kapela. V době, kdy většina drahých muzikálových produkcí se hraje z playbacku, to oceňuji a znásobilo to můj pocit z poctivě odvedené práce.
Petr Čagánek v roli populárního zpěváka vezme za srdce nejednu slečnu, ale on navíc opravdu dobře zpívá. Vůbec bych řekla, že Slovácké divadlo prokázalo, že má muziku v krvi.
Mile komická byla Jitka Josková z vokálního tria Touha. Vojáci fungovali jako jeden šik a to nejen ve zpěvu, ale i ve stepu.
V neposlední řadě bych se ráda zastavila u výpravy. Je dílem zdejší scénografky Evy Jiřikovské. Její práci znají diváci i z divadel pražských či brněnských. Ke spolupráci si ji zvou slavní režiséři jako J.A. Pitínský nebo Dodo Gombár - a ona se pak pokaždé vrací k práci v rodném městě a je tak jednou z perel Slováckého divadla. Celé představení mě okouzlovaly její kostýmy, které dokonale připomínají tu zvláštní dobu šedesátek, ale přitom nejsou kopií těch filmových. Ať se jedná o stejnokroje kapely či šaty zpěvaček, vše je vkusné a k sobě dokonale sladěné. Barevně jde všechno tak trochu do fialova a musím uznat, že tylové spodničky herečkám moc sluší, zrovna jako do vysoka vyčesané vlasy.
Na scéně jsou dvě velké obrazovky, na nichž probíhá přímý přenos z kasáren. Skvělý prvek, jak i divákům v posledních řadách ukázat mimickou práci herců, ale možná právě to se dalo ještě víc využít. Vrátilo mě to tak trochu zpět k úvodu mého rozjímání. Když je to do Hradiště pro kritiku tak hrozně daleko, možná by mohla Česká televize vyslat svůj štáb a Klarinety natočit, protože je opravdu na co koukat.