Byli jste někdy opilí? Myslím opravdu opilí, ten stav, kdy člověk přestává vnímat realitu. Někde mezi nocí a dnem. Vynořují se křivdy, neštěstí noci a zoufalství brzkého rána. A teď si představte, že se opijete v kruhu rodinném. Noční můra? Veselice, svatba jako crash – střet. Otevírají se temná zákoutí, bolesti a stará tajemství. V takových chvílích zjišťujeme skrývané podrobnosti z života našich nejbližších. Až tak je emocionální nejnovější hra Švandova divadla Crash u potoka. Dodo Gombár zadaptoval do současnosti román Kříž u potoka Karoliny Světlé.
Tím prvním, co mě zaujalo ještě před začátkem, byla scéna Evy Jiřikovské. Celý děj se odehrává v jedné místnosti penziónu, který rámují velká francouzská okna. Ta evokují dobu Světlé, zrovna jako účes a svatební šaty nevěsty. Nádherně vyšívaný živůtek a velkou tylovou sukně do půli lýtek však může mít nevěsta i dnes, protože retro móda u svatebních oděvů není nic překvapivého. Možná účes s omotaným copem je poněkud historizující, ale ano, patří sem. Vždyť Evička, hlavní hrdinka, je jakoby vytržená z jiných časů. Věří v zázraky, modlí se, vzhlíží k panu faráři a navíc čte Kříž u potoka.
Na druhou stranu obyčejné dveře uvnitř nás vrací zpět do naší doby. Příběh uvězněný v jednom dni a jedné noci. Karolína Světlá přenesená do současnosti pomocí i- phonu, you tube a současných hitů. Hudba je velmi silnou stránkou představení. Prolíná se zde lidová muzika, která zaznívá při tradičních rituálech, jako je čepení s původní muzikou Davida Rottera a reprodukovaná hudba, jako součást většiny dnešních svatebních veselic. To vše v dokonalé symbióze.
Den, kdy se ztrácí hodina. Magie, bůh a ona věří. Upřímně věří. On je tak trochu floutek, který si hraje s její naivitou, ale zároveň ji miluje. Patrik Děrgel je v úloze ženicha okouzlující a role je mu evidentně šita na míru. Myslím, že se pomalu v rolích okouzlujících mladíků ve Švandově divadle zabydlil, ale svou hereckou kreativitu už dokázal v jedné z prvních příležitostí na těchto prknech, a to Parzivala v Dorstově Merlinovi. Hejsek, hudebník, který na vlastní svatbě flirtuje s bývalkou. Ona, křehká, ale hrdá nevěsta, která nepochybuje o tom, že jsou pro sebe zrozeni. Její láska je čistá a je ochotná přijmout ho takového, jaký je. Bolí ji to, ale její láska je silnější. Nebo je to jen strach? Je tak silná nebo slabá?
Ambrož, Štěpánův bratr, hodný podivín skvěle zahraný Markem Pospíchalem, jí vyzná lásku. Nepřijme to, chce dostát tomu, co slíbila před Bohem. Je to vítězství nebo prohra?
Martina Krátká v hlavní roli je přesně tou snovou čistou a dokonalou Evičkou Karolíny Světlé. Kdo ji četl, ví. Kdo ne, bude mít pocit, že nepatří mezi ty ostatní bujaré svatebčany. Vždyť i její důstojní a vážení rodiče v podání Apoleny Veldové a bodrého Miroslava Hrušky se perou a v opilosti prozrazují skryté stránky svých osobností. Ona ne. Nemá je. V pohybových vložkách působí jak víla z Giselle –je něžná, křehká, éterická. Čistá duše, někomu může připadat, jak z jiné doby.
Za to Štěpánova matka v hereckém koncertě Petry Hřebíčkové je dokonale představitelná. Mamina obletovaná nemilovaným mužem – roztomilý outsider v podání Davida Punčocháře a třemi syny. Trochu jednodušší kráska z vesnice, přitažlivá a přitom nešťastná. Žárlivě pozorující nevěstu a v opilosti osočující manžela. Ten je jí bezmezně oddán . udělal by pro ni, co jí na očích vidí. Ona ho však nikdy nemilovala, jen využívala. Jasný protipól Evičky.
V režii Dodo Gombára opět ožívají mýty, snové obrazy a boj dobra se zlem. Tentokrát však na pozadí bravurně vykresleného příběhu ze současnosti, kdy i ti, co nemají touhu bojovat s Evičkou, se vesele smějí vtípkům Tomáše Pavelky v roli strýce. Nekonaly se standing ovation, jaké si pamatuji z posledního představení Gombárova velkolepého Merlina, ale v zaplněném hledišti to příjemně vrnělo. Bůh zaplať.