Právě jsem dopsala komentář a zjistila, že mi v šesti stech znacích již nedostačuje místo na chválu. Tedy kratší blog.

Divadlo v Celetné nám prezentuje jednu z nejslavnějších divadelních her vůbec – Romea a Julii v režii Jakuba Špalka. V České republice je (či ve nejbližší době bude) možné vidět tuto tragédii celkem v osmi nastudováních. Tentokrát jsme se dočkali varianty zkrácené (jedna hodina a třicet pět minut bez přestávky), nikoliv však vyloženě komorní.

Na jevišti se kromě čtyř hudebníků vystřídá pouhých osm postav. Pro srovnání, na Hradě hraje 17 postav, které jsou doplněny ještě desetičlennou company. Titulní dvojici v Celetné doplňují:
Juliina chůva (na repríze 2.8.2012 Ilona Svobodová), Juliin otec, Juliin bratranec Tybalt. To máme klan Kapuletů. Za Monteky se „bije“ již pouze Romeův přítel Merkucio a do výsledné osmičky nám zbývá mladé lásce nakloněný kněz Lorenzo a více méně objektivní ruka zákona, do Julie zamilovaný mladík Paris.

Nedá se říci, zda postav je málo či příliš. Co ale nebude pro nikoho překvapením, že v této úpravě nezbývá než jít přímočaře po příběhu bez jakékoliv vedlejší linie. Zde narážíme na dva kameny úrazu. Tak předně, řekněme si to upřímně, samotný příběh nešťastných milenců je neuvěřitelně plytký. Pokud se tedy inscenace nesnaží objevit či vnést do něj nějaké hlubší sdělení, zůstaneme pouze u povrchního, přímočarého sdělení.

Druhý problém potom logicky navazuje na předešlé. Ve chvíli, kdy máme jednoduchý, prostý příběh, který odvypráví ještě o něco méně, než heslo „Romeo a Julie“ na Wikipedii, mohou celou inscenci zachránit jen propracované postavy, charaktery, jejichž vývoj herci zvládnou na jedničku. Velice mladým milencům je souzeno během několika dnů dozrát vlivem konfliktu jejich lásky s okolním světem protkaným vzájemnou nenávistí. No a k tomu v pátek nedošlo...ani vzdáleně. Zatímco u Matouše Rumla se dal jakýsi vývoj postřehnout, Veronika Kubařová mě nepřesvědčila o ničem. Vlastně ano, na začátku jsem v ní viděla mladou, rozpustilou a naivní dívku. Ale od setkání s Romeem – nic. Zamilovaná natolik, že vše ostatní přestává mít smysl? Nešťastná, deklamující, že vyhnanství Romeovo je horší než smrt? Umírající? Bohužel, z výkonu v hlavní ženské roli jsem necítila žádnou emoci, natož abych s ní dokázala soucítit. Též vzájemná chemie mezi hlavními představiteli zůstala na nule. Škoda.

Abych uzavřela kruh kritiky a přistoupila k pozitivům zpracování, doplním ještě jednu poznámku. Neblahým důsledkem zkrácení textu se v tomto případě ukázala být pokulhávající logika jednání postav. Což se projevilo jak u Tybalta setrvávajícího v nenávistné póze (a byl to právě jen a pouze on, z jehož jednání nám mělo být zřejmé kam až sahá nepřátelství dvou rodů), tak u postav, u nichž docházelo ke zvratům v myšlení. V tomto případě vidím vinu hlavně v absenci atmosféry, která by na jednu stranu dokreslila výchozí situaci (jinak, než že nám ji někdo z herců prostě vyloží, případně že „se to přece tak nějak ví“), na stranu druhou u hlavních postav akcentovala až existenciální balancování na tenké hranici mezi křehkým mírem a pomstou, sebeovládáním a vášní, životem a smrtí.

No a nyní zapomeňme na chvíli na předchozí odstavce. Soubor Divadla v Celetné má několik herců, o které se dnes může bez obav opřít. A proto s radostí konstatuji, že výkony pánů Hofmanna, Lněničky a Jastrabana zvyšují výsledné skóre až o dvacet procent. Též kvituji nápad s živou hudbou na jevišti, i když po prvních dvaceti minutách jsem si nebyla jistá, jestli mě nečeká spíše koncert protkaný dialogy. Celkově ovšem scéna plesu v domě Kapuletů patří k vrcholům inscenace. Úsměvné budiž, že o generaci starší představitelka chůvy to Julii v tanci až nehezky natřela svou elegancí a smyslem pro rytmus.

Hledám optimistický závěr. Proč? Protože mám upřímně ráda Divadlo v Celetné, fandím jim a také jsem přesvědčena, že vedle méně vyhlášených kusů je třeba hrát i klasické hry. Celetná se toho dlouhodobě nebojí. Ať se jim tedy daří co nejlépe!