Limonádový Joe – všeobecně oblíbený film prošpikovaný zlidovělými hláškami a zahraný hereckou špičkou své doby si nedávno našel cestu na prkna mladoboleslavského Městského divadla. Bohužel, na té cestě mnohé ztratil, místo ztraceného posbíral po cestě co se namanulo a proto je výsledek poněkud rozpačitý.

Inscenace se pohybuje na hranici férie, parodie a grotesky. No, pohybuje..spíš zběsile pobíhá od jednoho k druhému, přičemž bohužel v některých scénách volí každý člen souboru jinou polohu. Výsledný mišmaš mi tak bohužel znemožnil si představení skutečně užít.

V první polovině se ocitáme v místním saloonu, kde se nám postupně představují hlavní postavy příběhu. V úvodu výrazněji zaujmou Petr Halíček coby Horác řečený Hogo Fogo a Ivana Nováčková představující arizonskou pěnici Tornado Lou. Tato dvojice stojí za obšírnější zmínku. Petr Halíček všemožnými grimasami ukazuje, že Horác je padouch skrz naskrz prohnilý. I když zpočátku jsem přemýšlela, jestli se nesnaží napodobit čerta na mikulášské besídce, v průběhu představení mě jeho pojetí bavilo a některým gagům jsem se od srdce zasmála. Nešťastné oscilování mezi groteskou a parodií lze na jeho postavě dobře ilustrovat, ale připsala bych to na vrub spíše dramaturgii a režii. K tomu se ještě vrátím.

Pamatujete si na Květu Fialovou v roli Tornado Lou? Film jsem viděla před mnoha lety, ale dojem z ní si pamatuji – velice krásná žena, famme fatale, žádné poupě v rozkvětu, ale dospělá žena s životními zkušenostmi, které jí naučily, jak si obtočit muže kolem prstu. No a teď tu máme Ivanu Nováčkovou, která již před časem oslavila padesáté narozeniny a snaží se okouzlit Limonádového Joa v podání o více než polovinu mladšího Václava Šandy. Věk není rozhodující, umím si představit herečky, jejichž obsazení by mě nezarazilo – protože by to uhrály. Nicméně paní Nováčková si s rolí neporadila, její arizonská pěnice ve mě vyvolávala především údiv a nutkání tázavě pozvednout obočí.

Nejmilejší rolí z hlediska výkonu se pro mě stala Winnifred Dagmar Teichmannové. Mrkací panenka, tak čistá a nevinná, přesto milující domov na Divokém Západě, po celou dobu představení nevybočila ze své role, též míru nadsázky a parodizace postavy udržela na přesně vhodné úrovni. Stejně tak musím pochválit Václava Šandu, po lehce nervozním začátku se do své postavy dostal a představením proplul lehce a bez nehod.

Co tedy z inscenace dělá šedý průměr? Kromě několika pochybných hereckých výkonů hlavně stylová nevyhraněnost (Tom & Jerry vs. Laurel a Hardy, protřepat, nemíchat), opakování několika vtipných nápadů do ztracena, začlenění zbytečných a protahování dějových scén...já nevím, režisér má vtisknout inscenaci svou představu, rukopis, „něco navíc“ – přidanou hodnotu k textu opatřenému scénickými poznámkami. Dramaturg má potom pomoci zachovat tvar, smysl, cíl a celkovou soudržnost inscenace. Jak to asi vypadá, když se režisérka a dramaturgyně vydají na kafe místo na zkoušku? Přesně takhle.

Přes vše výše napsané hodnotím redakčně nadprůměrnou padesátkou. Až je mi stydno se přiznat, ale vlastně jsem se místy celkem dobře bavila. Hercům se občas povedlo navodit příjemnou odlehčenou atmosféru, na níž měl určitě podíl velice povedený živý hudební doprovod. Navíc, řekněme si to upřímně, podle potlesku přítomného publika si inscenace své diváky najde.